ECLI:CZ:US:2020:4.US.851.20.1
sp. zn. IV. ÚS 851/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., zastoupeného JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. 32 Co 255/2019-610 a rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. července 2019 č. j. 42 Nc 248/2017-550, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, a 1. nezletilého A. Z. a 2. M. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z podané ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mělníku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 7. 2019 č. j. 42 Nc 248/2017-550 svěřil 1. vedlejšího účastníka (dále též "nezletilý") do péče 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") (výrok I), otci uložil přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 8. 2017 do 31. 8. 2018 po dobu školního roku částkou 12 750 Kč měsíčně, po dobu letních školních prázdnin v měsíci červenci a srpnu částkou 6 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2018 po dobu školního roku částkou 13 500 Kč měsíčně a po dobu letních školních prázdnin v měsících červenci a srpnu částkou 6 000 Kč měsíčně, a to vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky (výrok II) a dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2017 do 31. 7 2019 ve výši 232 500 Kč uložil otci zaplatit k rukám matky nejpozději do pěti měsíců od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") výrokem I rozsudku ze dne 18. 12. 2019 č. j. 32 Co 255/2019-610 rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil tak, že otec je povinen přispívat na výživu nezletilého s účinností od 1. 8. 2017 částkou 8 000 Kč měsíčně splatnou vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky, ve výroku III tak, že dlužné výživné za období od 1. 8. 2017 do 31. 12. 2019 ve výši 172 000 Kč je otec povinen zaplatit k rukám matky do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku II stanovil, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém lichém kalendářním týdnu v roce v sobotu od 10.00 hodin do 18.00 hodin s výjimkou měsíce července každého roku s tím, že nezletilého na počátku styku otec převezme a na konci styku jej předá matce v místě bydliště matky a rozhodl o náhradě nákladů řízení před oběma soudy (výrok III).
4. Krajský soud dospěl ve věci péče o nezletilého k závěru, že od doby, kdy rodiče zrušili společnou domácnost, péči o syna zajišťuje matka, přičemž jeho potřeby zcela uspokojuje. Mezi matkou a nezletilým je hezký citový vztah, nezletilý si přeje i nadále zůstat v péči matky, přičemž toto přání vyjadřuje konzistentně po celou dobu řízení. Jeho stanovisko je od počátku řízení neměnné, opakovaně je vyjádřil, je u ní spokojený, svěření do péče otce po celou dobu odmítá (s péčí otce nesouhlasil ani v době, kdy styk s ním neodmítal a kdy se vyjadřoval tak, že tátu má rád). Přitom přání žít nadále s matkou nezletilý nevyjadřoval pouze verbálně (že chce být s mámou), ale vyplývá i z jeho chování, kdy odmítal kontakt s otcem z obavy, aby poté nezůstal ve výhradní péči otce (vyšetření u psychologa Mgr. Vítka, pohovor s opatrovníkem v únoru 2018). S ohledem na dlouhodobě zastávané stanovisko nezletilého krajský soud uzavřel, že při respektování jeho nejlepšího zájmu je nutné svěření nezletilého do péče matky, která po celou dobu od rozchodu rodičů péči o syna řádně zajišťuje. Krajský soud též rozhodl o styku nezletilého s otcem. V nyní posuzovaném případě sice matka prohlásila, že styku nikdy nebránila, ve skutečnosti však styk nepodporovala a začala jej umožňovat až v rámci výkonu rozhodnutí (předběžného opatření o úpravě styku). Aktuálně opětovně styk neprobíhá a je důvodná obava, že bez rozhodnutí soudu, kterým bude styk otce s nezletilým upraven, matka nebude ochotna styk otci umožňovat. Otec vždy projevoval zájem o styk s nezletilým, usiloval o jeho úpravu formou předběžného opatření, když mu matka dobrovolně styk se synem neumožňovala, a domáhal se toho, aby matka soudní rozhodnutí dodržovala. Rovněž požádal o pomoc specializované pracoviště pro asistované styky rodičů s dětmi a hradil náklady s tím spojené. Krajský soud proto uzavřel, že je namístě styk otce s nezletilým upravit. Při stanovení jeho rozsahu vycházel z toho, že v minulosti styk probíhal velmi omezeně, v důsledku čehož došlo k určitému narušení vztahů mezi otcem a nezletilým, aktuálně dokonce styk neprobíhá. Zohlednil i názor nezletilého, který sice uvedl, že s tátou se nechce stýkat, zároveň ale připustil kontakty s ním, když uvedl, že kdyby otec něco potřeboval, tak by s ním třeba promluvil, nebo navrhl kratší styk, pokud by se s otcem stýkat měl. S ohledem na provedené dokazování je zřejmé, že vztah nezletilého k otci není negativní a bude-li matkou podporován, lze očekávat obnovení jejich vzájemného kontaktu.
5. Krajský soud na rozdíl od okresního soudu shledal, že zákonným hlediskům pro stanovení výživného odpovídá částka 8 000 Kč měsíčně, která zohledňuje příjem rodičů, další vyživovací povinnosti otce i potřeby nezletilého. Ty jsou výrazně zvyšovány v souvislosti s docházkou do soukromé základní školy (na tuto školu nastoupil se souhlasem obou rodičů, otec sice nyní namítl, že od roku 2017 ho matka o souhlas s docházkou do této školy nežádala, nicméně sám neučinil žádné opatření směřující k ukončení této docházky, nadto není v zájmu nezletilého, aby pouze z důvodu rozchodu rodičů měnil školní zařízení, když ve finančních možnostech rodičů je, aby stávající školu navštěvoval i nadále), přičemž zvýšené potřeby nezletilého ovlivnily i výši výživného.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zejména v neprovedení důkazů jím navržených, které měly zásadní vliv na rozhodnutí ve věci a také v neprovedení výslechů účastníků řízení (otce a matky), jež jsou v tomto typu řízení důkazy naprosto základními a klíčovými. Okresní soud ve svém rozhodnutí neodůvodnil neprovedení navrhovaného důkazu - znaleckého posudku z oboru genetiky o otcovství otce a v odůvodnění k neprovedení navrženého důkazu znaleckým posudkem z oboru psychologie a psychiatrie pouze označil tento za zcela nadbytečný. K faktu, že nebyly provedeny výslechy otce a matky se soud dokonce nevyjádřil vůbec. Zarážející je také doba trvání řízení, když mezi dvěma jednáními byl časový odstup jednoho roku a dvou měsíců a celková doba řízení před okresním soudem pak činila více než jeden rok a šest měsíců. Opakované pohovory s nezletilým nebyly nutné, naopak stačil pouze jeden při znaleckém zkoumání nezletilého, které otec od počátku navrhoval. K opomenutému důkazu - znaleckému posudku z oboru genetiky - pak stěžovatel uvádí, že je zásadní si nejprve vyřešit základní otázku, zda je nezletilý dítětem stěžovatele, minimálně musí obecné soudy k této otázce zaujmout zcela jasný postoj a uvést, na základě čeho dovodily, že je stěžovatel otcem nezletilého. Ani k tomuto však nedošlo. Stejně tak nebyl řádně odůvodněn závěr o výši výživného, když krajský soud neměl k dispozici (nevyžádal si) aktuální daňová přiznání stěžovatele, když vycházel z prohlášení stěžovatele učiněného v roce 2017 při podání návrhu stěžovatele na svěření nezletilého do své péče, což je nepřípustné. Výše příjmů stěžovatele, ze které krajský soud vycházel, nebyla zdůvodněna, resp. ani jedno z napadených rozhodnutí řádné neodůvodnilo výši výživného, které bylo stěžovateli uloženo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jde-li o proces interpretace a aplikace podústavního práva, ten bývá stižen tzv. kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí z hlediska práva na soudní ochranu neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, eventuálně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů o svěření dětí do péče a stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
12. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je obsahově opakující se polemikou se skutkovými zjištěními okresního soudu, které převzal a doplnil krajský soud, a následně i s právním názorem těchto soudů. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí obecných soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele jimi zasaženo nebylo. Rozhodnutí obecných soudů vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Oba obecné soudy ve věci provedly dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí jak ve věci péče o nezletilého a stanovení styku s otcem, tak v otázce výživného. Krajský soud své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, poukázal na skutková zjištění okresního soudu i na podrobné dokazování v otázce majetkových a osobních poměrů na straně obou účastníků, výdělkových možností a schopností obou rodičů (srov. zejména body 23 a 24 napadeného rozsudku krajského soudu). Na závěrech obecných soudů neshledal Ústavní soud žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry obecných soudů jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
13. Závěrem k námitkám stěžovatele k dokazování lze v souladu s právním názorem krajského soudu uvést, že podle §131 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může soud důkaz výslechem účastníků nařídit, nelze-li dokazovanou skutečnost prokázat jinak. Stěžovatel ani v řízení před obecnými soudy ani v ústavní stížnosti neuvedl jedinou skutečnost, která by mohla být prokázána právě pouze výslechem rodičů. I když ve věcech péče soudu o nezletilé bývá obvykle výslech rodičů proveden, nelze z ústavněprávního hlediska uzavřít, že bez výslechu rodičů nutně musí být skutková zjištění nedostatečná. Otázku biologického rodičovství není soud oprávněn v řízení o úpravě poměrů dítěte řešit, tato otázka je pro rozhodnutí ve věci irelevantní, proto námitka stěžovatele o neprovedení důkazu znaleckým posudkem z oboru genetika za účelem zjištění biologického otcovství je též nedůvodná. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud neměl k dispozici aktuální daňová přiznání stěžovatele, tak podle §120 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Neučinil-li tak stěžovatel, nemůže to být kladeno krajskému soudu k tíži navíc za situace, když vycházel právě z předchozího prohlášení stěžovatele. Stěžovatel se tedy ve skutečnosti domáhá zejména opětovného revizního zhodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obou soudů jeho vlastním hodnocením, které je od závěrů obou soudů značně odlišné. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán, jelikož pro jeho činnost totiž platí zásada minimalizace zásahu do činnosti obecných soudů. Ústavní soud nadto však v posuzované věci žádný protiústavní exces neshledal.
14. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu