ECLI:CZ:US:2020:4.US.863.20.1
sp. zn. IV. ÚS 863/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti In Time, s. r. o., sídlem Jirečkova 1021/3, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2020 č. j. 30 Cdo 3349/2019-142, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2019 č. j. 30 Co 16/2019-104 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 22. srpna 2018 č. j. 20 C 71/2017-77, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 65 800 Kč s příslušenstvím a ve výši 249 200 Kč stěžovatelčinu žalobu zamítl. Předmětem řízení byla stěžovatelčina žaloba na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením, vedeným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 46 Cm 119/2009, ve kterém se stěžovatelka domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 492 500 Kč s příslušenstvím. Řízení bylo zahájeno 3. 11. 2005 a do podání žaloby na přiznání nemajetkové újmy nebylo skončeno. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce náleží peněžitá kompenzace, neboť trvalo 12 let a 9 měsíců. Jako základní výši zadostiučinění stanovil obvodní soud částku 16 000 Kč za rok řízení. Tu následně snížil z důvodu složitosti řízení o 30 % (soudy musely provádět řadu listinných důkazů, řešit procesní otázku nástupnictví žalované a vypořádat řadu dalších procesních návrhů, do řízení musel být přibrán tlumočník). O dalších 35 % soud částku snížil z důvodu rozhodování několika soudy (včetně Ústavního soudu).
3. Proti uvedenému rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Městský soud přiznal stěžovatelce dalších 40 200 Kč s příslušenstvím a v částce 209 000 Kč potvrdil zamítnutí žaloby obvodním soudem. V základu se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Základní částku zadostiučinění (16 000 Kč za rok řízení) nepovažoval odvolací soud za zjevně nepřiměřenou a neodpovídající skutkovým okolnostem případu, které nebyly nikterak mimořádné. Správně došlo následně ke snížení celkové částky z důvodu složitosti případu. V daném řízení byly opakovaně doručovány žaloby a platební rozkaz na uvedenou adresu žalované a následně muselo být složitě prokazováno jeho řádné doručení. Tato otázka byla následně řešena v dalších fázích řízení (dokonce žalovaná podala ústavní stížnost). Dále byla vyslýchána svědkyně s pomocí tlumočníka. Složitá důkazní situace musela být objasněna během několika jednání. Konečně, obě strany podávaly v průběhu původního řízení celou řadu opravných procesních prostředků. Obvodní soud však postupoval dle městského soudu nesprávně, považoval-li uvedené skutečnosti za dvě rozdílná kritéria pro snížení přiznaného zadostiučinění. Dle městského soudu jde o kritérium jediné, odpovídající snížení přiznané částky o 50 %.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. U části námitek stěžovatelka nevymezila přípustnost dovolání. Rozhodnutí obou soudů považoval Nejvyšší soud za přiměřeně odůvodněné, odpovídající požadavkům judikatury Ústavního soudu. Přiznanou výši zadostiučinění nepovažoval za nepřiměřenou. Stanovená základní částka odpovídá jeho judikatuře. V daném případě nešlo o tzv. zkrácené řízení a stěžovatelce tedy nevznikla v důsledku průtahů větší újma. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu pak soudy posoudily i naplnění kritéria složitosti řízení, které nemělo pro stěžovatelku zvláštní význam, neboť vycházelo z obchodněprávního vztahu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerespektovaly závěry ustálené judikatury Ústavního soudu pro vyměřování kompenzace. Ve skutečnosti postupovaly libovolně, bez bližšího odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění. Soudy stanovily tuto částku zcela nahodile (16 000 Kč za rok řízení). Z judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že výše přiznaného zadostiučinění u extrémně dlouhých řízení by se měla blížit částce 20 000 Kč za rok trvání řízení. Účastnicí právě takového řízení byla stěžovatelka. Za libovůli považuje stěžovatelka rovněž ponížení základní přiznané částky o 50 %, které odvolací soud nikterak konkrétně nezdůvodnil. Stěžovatelka tvrdí, že soudy měly povinnost předestřít důvody, pro které snížily přiznanou částku právě o tolik procent. To dovozuje stěžovatelka i z judikatury Ústavního soudu. Soudy dále nezohlednily, že po dobu tzv. zkráceného řízení vzniká v důsledku jeho průtahů účastníkovi větší nemajetková újma. Rovněž toto opomenutí je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Úkony, z nichž odvolací soud dovodil "složitost" původního řízení, označuje stěžovatelka za běžné a rutinní. Soudy rovněž nezohlednily zvýšený význam předmětu řízení pro stěžovatelku, který byl dán výší příslušenství k předmětu řízení. Stěžovatelka dále namítá, že celková výše přiznaného zadostiučinění není přiměřená, neboť byla snížena pod spodní hranici uvedeného rozpětí.
6. Nejvyšší soud porušil stěžovatelčina ústavní práva tím, že se nezabýval jejími dovolacími námitkami podle jejich obsahu a odmítl její dovolání. Předložené otázky považoval již za vyřešené, avšak přitom odkázal na judikáty, které se týkaly zcela odlišných případů. Nejvyšší soud dezinterpretoval jí předloženou otázku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepřípustně pak za "vadnou" označil námitku, dle níž bylo odškodnění přiznáno v nepřiměřené výši (v rozporu s ústavním pořádkem).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v dané věci neshledal.
10. Obecné soudy se ve svých rozhodnutích řádně vypořádaly se všemi stěžovatelkou uplatněnými námitkami, které jsou následně zopakovány i v ústavní stížnosti, a to bez hlubší reflexe jejich vypořádání v napadených rozhodnutích. Ústavní soud tedy může na odůvodnění napadených rozhodnutí plně odkázat. Jde zejména o vypořádání námitek o určení přiměřené základní výše zadostiučinění. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že by obecné soudy měly povinnost absolutně přesného zdůvodnění každé koruny nebo procentního bodu, které do svých výpočtů zahrnou. Z hlediska ústavních principů není nutné, aby soud podrobně vyložil, z jakého důvodu považuje za přiměřenou satisfakci částku 16 000 Kč, a nikoliv např. částku 16 500 Kč (obdobně rovněž u procentuálního snižování daných částek). Zde mají soudy určitou diskreční pravomoc. Ostatně Ústavní soud i Nejvyšší soud přezkoumávají zásadně to, zda soudy zohlednily všechny klíčové okolnosti a zda přiznané zadostiučinění není zjevně nepřiměřené. Za dostatečně vypořádané považuje Ústavní soud rovněž námitky proti celkové výši přiznaného zadostiučinění, námitky týkající se povahy řízení jako tzv. zkráceného, námitky směřující k významu řízení pro stěžovatelku, jakož i složitosti prováděných úkonů.
11. Těmito námitkami se stěžovatelka snaží postavit Ústavní soud do role další přezkumné instance, která by autonomně hodnotila provedené důkazy a stanovovala státu "sankce". Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislého soudního uvážení, které nepřekročilo v žádném ohledu ústavní limity řádně vedeného soudního řízení. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla se svým nárokem zcela úspěšná, nemůže samo o sobě vést k závěru o porušení jejích ústavních práv.
12. Žádné pochybení neshledal Ústavní soud ani v procesním postupu Nejvyššího soudu. Jeho závěry odpovídají jeho ustálené judikatuře (opakovaně potvrzené i rozhodovací činností Ústavního soudu, na níž dovolací soud přímo odkazuje). S každou se stěžovatelčiných námitek se dovolací soud v souhrnném odůvodnění vypořádal, přičemž jeho argumentace nevykazuje žádné znaky libovůle nebo svévole.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu