ECLI:CZ:US:2020:4.US.869.20.1
sp. zn. IV. ÚS 869/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Erika Grodla a 2) Claudie Grodlové, obou zastoupených JUDr. Rudolfem Skoupým, advokátem, sídlem náměstí Míru 142/88, Svitavy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 2203/2019-239 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 18 Co 327/2018-207, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Mercedes-Benz Financial Services Česká republika, s. r. o., sídlem Daimlerova 2296/2, Praha 4 - Chodov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle nich došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že otec stěžovatelů uzavřel dne 19. 1. 2009 s vedlejší účastnicí úvěrovou smlouvu, podle níž mu vedlejší účastnice poskytla 343 087,29 Kč. Otec stěžovatelů dne 21. 6. 2009 zemřel a podle ujednání uvedené smlouvy závazek z ní zanikl. Vedlejší účastnice se proto domáhala po stěžovatelích jako po zákonných dědicích jejich otce zaplacení 132 298,41 Kč dne 9. 5. 2011 u rozhodčího soudu. Dne 18. 8. 2015 vydal rozhodce rozhodčí nález, kterým návrhu vedlejší účastnice vyhověl. Zahájené exekuční řízení bylo zastaveno pro neplatnost rozhodčí doložky. Obvodní soud pro Prahu 6 následně zrušil uvedený rozhodčí nález rozsudkem ze dne 3. 6. 2016 č. j. 7 C 433/2015-28.
3. Vedlejší účastnice uvedený nárok uplatnila žalobou podanou dne 4. 3. 2016 u Okresního soudu ve Svitavách (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelé později s odkazem na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 25. 10. 2016 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz) namítali, že nárok je promlčen. Nemohlo dojít ke stavení promlčecí lhůty po zahájení rozhodčího řízení podle §403 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen "obchodní zákoník"), ani po zahájení exekučního řízení podle §402 obchodního zákoníku, byla-li uvedená řízení vedena nezákonně. Okresní soud v pořadí prvním rozsudkem ze dne 14. 2. 2017 č. j. 10 C 86/2016-109 žalobu zamítl, neboť vycházel v souladu s názorem stěžovatelů z promlčení posuzovaných nároků. Uvedený rozsudek zrušil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2017 č. j. 18 Co 186/2017-136 a okresnímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že ke dni podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí lhůty, a proto nemohla uplynout.
4. Okresní soud proto vázán právním názorem krajského soudu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 29. 3. 2018 č. j. 10 C 86/2016-172, který krajský soud potvrdil svým napadeným rozsudkem. Stěžovatelé podali dovolání, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost napadeným usnesením, neboť se krajský soud neodchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe, podle které dochází ke stavení běhu promlčecí lhůty i tehdy, je-li rozhodčí řízení zahájeno na základě neplatné rozhodčí doložky, dokud soud neurčí, že rozhodčí nález nemá žádné účinky nebo jej zruší. Nepřípadný je odkaz stěžovatelů na uvedené usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16, neboť v něm Ústavní soud posuzoval situaci, kdy bylo rozhodčí řízení zahájeno více než 9 měsíců po vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. V nyní posuzované věci podala vedlejší účastnice návrh na zahájení rozhodčího řízení před uvedeným datem, věci se proto skutkově liší.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem obecných soudů o stavení lhůty po zahájení rozhodčího řízení a trvají na závěru, že posuzovaný nárok vedlejší účastnice je promlčen. Upozorňují na to, že rozhodčí řízení bylo zahájeno dne 9. 5. 2011, pouhé dva dny před datem rozhodným pro závěr, zda se promlčecí lhůty podle nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 staví, či nikoli. Považují za nespravedlivé, že podala-li by vedlejší účastnice návrh na zahájení rozhodčího řízení o dva dny později, nedošlo by ke stavení lhůty a posuzovaný nárok by byl promlčen. Rozhodčí řízení pokračovalo více než čtyři roky nezákonně, po dni 11. 5. 2010 o této skutečnosti vedlejší účastnice měla vědět. Princip je proto stejný jako ve věci podle uvedeného usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16; vedlejší účastnice vedla řízení, o kterém věděla, že je nezákonné.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Argumentace stěžovatelů je založena na nesouhlasu s výkladem §403 obchodního zákoníku vzhledem k časovým účinkům sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 na běh promlčecích lhůt k uplatněným nárokům vyjádřeným v nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019. Obecné soudy dospěly k závěru, že podala-li vedlejší účastnice návrh na zahájení rozhodčího řízení přede dnem vydání uvedeného usnesení Nejvyššího soudu (11. 5. 2011), byť o pouhé dva dny, lhůta k uplatněnému nároku se během rozhodčího řízení a následného exekučního řízení staví. Stěžovatelé naopak považují za nespravedlivou skutečnost, že rozdíl pouhých dvou dnů je pro vedlejší účastnici dostačující k tomu, aby se vůči ní neuplatnily závěry uvedeného rozhodnutí, neboť rozhodčí řízení a exekuční řízení bylo vedeno protiprávně a o protiprávnosti svého jednání měla vedlejší účastnice vědět po dni 11. 5. 2011. Pro posouzení věci je proto rozhodné, kdy nastávají časové účinky změny judikatury, jde-li o stavení promlčecích lhůt při protiprávně vedených rozhodčích řízeních a exekučních řízeních.
10. Ústavní soud se otázkou časové působnosti změn v soudním výkladu právních předpisů opakovaně zabýval ve své judikatuře a dospěl k závěru, že na rozdíl od tvorby práva zákonodárcem, při které se tvoří obecně platná a do budoucnosti působící pravidla, jež jsou oficiálně zveřejněna (publikována) a mají jednoznačně určenou platnost a účinnost, soudní nalézání práva nelze považovat za tvorbu právních předpisů, ale ("jen") za jejich výklad a upřesňování [nález sp. zn. III. ÚS 3221/11 ze dne 12. 12. 2013 (N 216/71 SbNU 531)]. Je-li při změně rozhodovací praxe stávající výklad zákona nahrazen výkladem novým, jde o jistou korekci výkladu "mylného" (překonávaného), a je tedy logické, že se "správný" (nahrazující) výklad bude zpravidla vztahovat na všechny právě probíhající a v budoucnu otevřené případy, byť jejich skutkový základ spočívá v minulosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019, bod 24).
11. V bodech 25 až 27 tohoto posledně uvedeného nálezu Ústavní soud dále shrnul možné přístupy k časovým účinkům soudního nalézání práva. Uvedl, že v horizontálních právních vztazích je pravidlem tzv. incidentní retrospektivita, která znamená aplikaci nových právních názorů na kauzy aktuálně probíhající i budoucí, bez ohledu na to, kdy proběhlo jednání odpovídající skutkové podstatě právní normy. Připustil však, že další možnou alternativu představuje tzv. omezená retrospektivita, při níž se nový právní názor vztahuje: 1) na kauzu, která dala soudu možnost přijmout nový výklad; 2) na všechny právní vztahy vzniklé po dni vyhlášení nového právního názoru (prospektivní prvek); 3) na starší případy - ovšem za podmínky, že žaloba byla podána nejpozději v den vynesení nového právního posouzení (omezený retrospektivní prvek).
12. V bodech 30 až 33 nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019 se Ústavní soud zabýval výkladem §403 odst. 1 obchodního zákoníku ve vztahu k rozhodčím řízením vedeným na základě neplatné rozhodčí doložky. Z uvedeného nálezu vyplývá, že věřitelé, kteří uplatňovali předmětné rozhodčí doložky před dnem 11. 5. 2011, tak činili v době neustálých judikaturních změn a splnili požadavky, které na ně klade zásada "právo přeje bdělým." Naopak, bylo by v rozporu s principy legitimního očekávání a právní jistoty, aby byl věřitel zbaven svého nároku jen na základě nevyjasněné koncepce promlčitelnosti jeho práva [nález sp. zn. IV. ÚS 2842/10 ze dne 25. 5.2011 (N 101/61 SbNU 527)]. Uvedené potvrdil Ústavní soud v bodu 44 nálezu sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019. Lze shrnout, že jde-li o stavení promlčecí lhůty při uplatnění neplatných rozhodčích doložek, Ústavní soud připustil při výkladu §403 odst. 1 obchodního zákoníku uplatnění omezeného retrospektivního prvku; promlčecí lhůta se staví jen v situacích, kdy bylo rozhodčí řízení zahájeno před dnem vynesení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, tj. 11. 5. 2011.
13. V nyní posuzované věci podala vedlejší účastnice návrh na zahájení rozhodčího řízení dva dny před rozhodným datem, tj. 9. 5. 2011. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelů, že dochází-li v uvedené situaci ke stavení promlčecí lhůty, je to vůči nim nespravedlivé. Naopak, Ústavní soud považuje za klíč k řešení posuzované věci skutečnost, že na uvedenou situaci je nutné hledět i optikou vedlejší účastnice, jde-li o její legitimní očekávání a právní jistotu v obsah a význam právních norem, které na její činnost jako subjektu horizontálního právního vztahu dopadají. Nelze po ní spravedlivě požadovat, aby očekávala, že v budoucnu, byť v horizontu několika málo dnů, bude vydáno soudní rozhodnutí, které zásadním způsobem změní dosavadní chápání daného právního pravidla, a vedlejší účastnice tomu podřídí veškerou procesní taktiku [obdobně srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2398/18 ze dne 14. 8. 2019, bod 44 či nález sp. zn. I. ÚS 428/06 ze dne 4. 12. 2008 (N 215/51 SbNU 673)].
14. Je lhostejné, jak dlouho před uvedeným datem bylo rozhodčí řízení zahájeno; před vydáním předmětného usnesení Nejvyššího soudu neměla vedlejší účastnice přirozeně žádnou možnost se seznámit s jeho závěry. Postavení vedlejší účastnice v nyní posuzované věci se nijak neliší od postavení jiných úvěrových společností, které iniciovaly rozhodčí řízení před rozhodným datem v řádu měsíců či let. Naopak, liší se od postavení těch úvěrových společností, které iniciovaly rozhodčí řízení po uvedeném datu. Jak naznačil Ústavní soud v bodu 37 nálezu sp. zn. II. ÚS 996/18 ze dne 4. 6. 2019, nejvýznamnější poskytovatelé úvěrů měli vědět o závěrech předmětného usnesení Nejvyššího soudu po jeho vydání (obdobně viz nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019, body 48 až 49). K otázce stavení promlčecí lhůty uvedený názor představují závěry stěžovateli odkazovaného usnesení sp. zn. IV. ÚS 2524/16 ze dne 25. 10. 2016. V něm Ústavní soud odmítl ústavní stížnost obchodní společnosti - významného poskytovatele nebankovních úvěrů - proti rozhodnutí obecného soudu, jímž zamítl její žalobu pro promlčení jejího práva. Stěžovatelka v odkazované věci podala návrh na zahájení rozhodčího řízení dne 23. 2. 2012 (více než 9 měsíců po rozhodném datu), následné exekuční řízení bylo zastaveno. Obecný soud dospěl v navazujícím soudním řízení k závěru, že za takové situace nemůže dojít ke stavení promlčecí lhůty; řízení bylo vedeno i přes rozpor se zákonem, jenž však bylo možno dovozovat již při jeho zahájení. Lze proto souhlasit s napadeným usnesením Nejvyššího soudu, že se odkazovaná věc skutkově liší od nyní posuzované věci v podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení po konečné změně judikatury, či před ní.
15. Lze shrnout, že skutečnost, že k podání návrhu na zahájení rozhodčího řízení došlo pouhé dva dny před zásadní změnou judikatury, nemá žádný vliv na spravedlivé uspořádání účastníků v posuzované věci. Stěžovatelé se snaží přesvědčit Ústavní soud, aby přehodnotil závěry své nálezové judikatury a judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí uvedená na str. 2 napadeného usnesení Nejvyššího soudu) a dospěl k závěru, že promlčecí lhůta se staví také za situace, kdy nezákonné rozhodčí řízení po dni 11. 5. 2011 trvá. Ústavní soud však neshledal žádné významné skutkové a jiné okolnosti pro změnu svého ustáleného právního názoru.
16. Napadená rozhodnutí proto nepředstavují zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, obecné soudy rozhodovaly ve věci v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná, jsou srozumitelně a logicky odůvodněna a jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
17. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu