ECLI:CZ:US:2020:4.US.899.20.1
sp. zn. IV. ÚS 899/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Pavla Šámala a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve Vazební věznici v Hradci Králové, zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2020 sp. zn. 10 To 11/2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. ledna 2020 č. j. 9 T 11/2019-2096, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1 odst. 1 a 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 13 Úmluvy domáhá zrušení shora označených vazebních rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších příloh připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 12. 1. 2019 sp. zn. 0Nt 202/2019-18 (v právní moci dne 24. 1. 2019) vzal stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) c) tr. řádu. Usnesením státního zástupce ze dne 18. 2. 2019 (v právní moci dne 26. 2. 2019) bylo rozhodnuto, že důvod dle §67 písm. b) tr. řádu pominul a nadále trvá důvod dle 67 písm. c) tr. řádu. Okresní soud usnesením ze dne 27. 3. 2019 č. j. 0 Nt 353/2019-36 (v právní moci dne 16. 4. 2019) zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby, usnesením ze dne 4. 7. 2019 č. j. 0 Nt 359/2019-44 (v právní moci dne 23. 7. 2019) ponechal stěžovatele ve vazbě, rozšířil vazbu i na důvod dle §67 písm. b) tr. řádu a zamítl jeho žádost o propuštění z vazby, usnesením ze dne 22. 10. 2019 (v právní moci dne 7. 11. 2019) ponechal stěžovatele ve vazbě. Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby či o ponechání ve vazbě okresní soud rozhodl i o návrzích stěžovatele na nahrazení vazby slibem, zárukou, dohledem, nařízení předběžných opatření a ambulantního léčení.
3. Dne 13. 12. 2019 byla na obžalovaného podána ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") obžaloba pro skutky, jichž se měl dopustit zločinu znásilnění dle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, zločinu sexuálního nátlaku dle §186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, zločinu vydírání dle §175 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, přečinu nebezpečného pronásledování dle §354 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku a přečinu porušování domovní svobody dle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na poškozené R. K., přečinu vydírání dle §175 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle §230 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na poškozené V. U. a přečinu poškození cizí věci dle §228 odst. 2 tr. zákoníku, a to jednáním podrobně popsaným v obžalobě pod skutky 1 až 7.
4. Krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl podle §72 odst. 1, 3 tr. řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť shledal, že i nadále trvají vazební důvody uvedené v §67 písm. b) a c) tr. řádu, a nepřijal stěžovatelem nabízené písemné záruky zájmových sdružení občanů AUTO-KLUB v AČR, Dvůr Králové nad Labem, FAN-KLUB ŠKODA - Vysoké Mýto a Hradec Králové, pana J. J. a V. podle §73 odst. 1 písm. a) jako náhrady za vazbu a zamítl návrh stěžovatele na nařízení předběžných opatření podle §88c písm. a), c), d) e) a i) tr. řádu. K trvání koluzní vazby krajský soud odkázal na dopis stěžovatele adresovaný poškozené R. K., jehož obsah stručně reprodukoval a jisté pasáže v něm uvedené hodnotil jako jasné ovlivnění svědka. Trvající důvod vazby předstižné krajský soud odůvodnil poukazem na charakter trestné činnosti, které se měl stěžovatel vůči poškozené R. K. dopouštět dlouhodobě (od r. 2013 do svého zadržení), stupňoval na ni svůj nátlak a začal kontaktovat i její rodinné příslušníky, aby se jí mohl pomstít. Sdílel názor státního zástupce v původním návrhu na vzetí do vazby o vysoké pravděpodobnosti, že stěžovatel bude svůj vztah k poškozené rozvíjet, kontaktovat ji, vyhledávat, případně rozšiřovat kompromitující informace a nelze vyloučit ani případné fyzické napadení. Vazební důvod byl podle krajského soudu navíc zvýrazněn tím, že stěžovatel se prakticky totožného jednání, jen s menší mírou intenzity, dopouštěl i na poškozené V. U.
5. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodnou. Ztotožnil se se závěrem krajského soudu, že nenastaly žádné nové skutečnosti, na základě nichž by mělo být revidováno původní stanovisko o existenci shledaných vazebních důvodů a důvodnosti trestního stíhání stěžovatele, za správný označil i závěr, že k překročení vazebních lhůt v přípravném řízení nedošlo, neboť byly zachovávány vzhledem k jiným rozhodnutím soudu o vazbě ve smyslu §72 odst. 1 tr. řádu, jež na sebe navazovala ve lhůtách kratších tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí, a vyložil, proč nepřisvědčil stížnostním námitkám ve vztahu ke konkrétním skutečnostem, které i podle jeho názoru stále odůvodňují trvání vazby koluzní i předstižné; vzhledem ke koluznímu důvodu vazby trvá stav, kdy vazbu stěžovatele nelze nahradit jiným opatřením.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl překročení nejvyšší přípustné doby trvání vazby, nezákonné uvalení a následné opakované potvrzování koluzní vazby, nadužití vazby předstižné a hrubé porušení principu proporcionality při jejím uvalení, vady v rozhodování vrchního soudu, nepřezkoumatelné hodnocení důkazů zásadně v jeho neprospěch, jakož i nedostatečné odůvodnění napadených usnesení.
7. Vzhledem k opakování argumentů, které stěžovatel uplatnil již v řízení před krajským soudem a vrchním soudem, postačí na tomto místě jen stručně shrnout, že překročení maximální délky vazby stěžovatel opíral o rozhodnutí okresního soudu ze dne 27. 3. 2019, jímž byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z vazby. Stěžovatel upozornil, že při rozhodování soudu v přípravném řízení o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1, 2 tr. řádu absentoval obligatorní návrh státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě (předchozí návrh vzal státní zástupce zpět), a z tohoto důvodu je třeba mít za to, že je od 24. 4. 2019 držen ve vazbě nezákonně. Argumentaci vrchního soudu, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby implikuje pokračování vazby a dalšího rozhodnutí není třeba, stěžovatel důrazně odmítl s poukazem na komentářovou literaturu, nálezy Ústavního soudu a text zákona.
8. K existenci koluzního důvodu stěžovatel uvedl, že na poškozenou R. K. nelze hledět jako na nevyslechnutou (v hlavním líčení), neboť takový výklad nemá oporu v zákoně, odmítl, že by se pokoušel svědkyni nezákonným způsobem ovlivnit, a vytkl soudu opakované potvrzování skutečnosti bez nových argumentů, které nesvědčí o řádném přezkoumávání trvání koluzní vazby; k hodnocení skutečností podmiňujících uvalení koluzní vazby odkázal na komentářovou literaturu, genezi právní úpravy v trestním řádu a nálezovou judikaturu Ústavního soudu. Podle stěžovatele se krajský soud ani vrchní soud řádně nevypořádaly ani s existencí předstižné vazby, pokud konstatovaly obavu z možného násilí vůči poškozené R. K., neboť takové tvrzení postrádalo podklad v opatřených důkazech.
9. Vrchnímu soudu stěžovatel vytkl, že v jeho věci rozhodl, aniž by měl k dispozici přílohu 1 soudního spisu, která obsahuje tzv. elektronické stopy (videa, zvukové nahrávky, e-mail, apod.), což svědčí o tom, že nemohl řádně zkoumat závěry krajského soudu, podle kterého je trestná činnost popsána mimo jiné audiovizuálními podklady.
10. Stěžovatel též namítl, že napadená rozhodnutí neuvádí důvody, pro které nebyly přijaty záruky nahrazující vazbu, nebylo přihlédnuto k jeho návrhům a nebyly vzaty v úvahu i další skutečnosti; odůvodnění napadených usnesení označil za nedostatečná, neboť mimo jiné pomíjejí závěry znaleckého posudku, které vyznívají pro stěžovatele pozitivně, neboť z nich neplyne žádná skutečnost, pro kterou by měl být stěžovatel držen ve vazbě, zatímco o věrohodnosti výpovědi poškozené R. K. lze pochybovat. Stěžovatel uzavřel, že v průběhu trestního stíhání došlo k tolika porušením zákona, že intenzita porušení jeho práv dosáhla ústavněprávní roviny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
13. K tvrzenému překročení tříměsíční zákonné lhůty k rozhodnutí o dalším trvání vazby podle §72 odst. 1 tr. řádu Ústavní soud předesílá, že usnesení okresního soudu z března 2019 není v posuzované věci předmětem jeho přezkumu, nicméně považuje za nutné vyjádřit se k námitce o pokračujícím nezákonném omezení osobní svobody stěžovatele. Stěžovatel dovozuje, že okresní soud v přípravném řízení nemohl rozhodnout o jeho ponechání ve vazbě, neboť mu chyběl obligatorní návrh státního zástupce. Měl být proto uplynutím tříměsíční lhůty od právní moci předchozího rozhodnutí (dne 24. 4. 2019) propuštěn na svobodu, a pokud se tak nestalo, nemůže být tento stav zhojitelný ani následujícími rozhodnutími. Přestože se námitkou překročení lhůty k periodickému rozhodování o vazbě v přípravném řízení vrchní soud zabýval a přiměřeným způsobem na ni reagoval, stěžovatel jeho závěry odmítl přijmout a na podporu své argumentace odkázal na komentářovou literaturu a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4085/17 ze dne 24. 4. 2018 (N 82/89 SbNU 239) a sp. zn. IV. ÚS 370/98 ze dne 8. 3. 1999 (N 36/13 SbNU 257), podle kterých se vyžaduje, aby údaj o ponechání obviněného ve vazbě byl výslovně konstatován ve výrokové části rozhodnutí.
14. Ústavní soud shodně s vrchním soudem konstatuje, že stěžovatel citoval z nálezu sp. zn. II. ÚS 4085/17 jen fragmenty (z bodů 36, 37 a 43) a zcela pominul tu část nálezu, ve které Ústavní soud vyložil, že závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 370/98 přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2011 již byly překonány v důsledku změn trestního řádu po jeho novelizaci zákonem č. 459/2011 Sb. Tyto změny, zejména odstranění dvojkolejnosti rozhodování o dalším trvání vazby (z úřední povinnosti a o žádosti obviněného o propuštění z vazby), sjednocení okruhu přezkoumávaných okolností a úprava vazebního zasedání ke slyšení obviněného, jsou podle Ústavního soudu natolik významné, že nedodržení požadavku na výslovný výrok o ponechání obviněného ve vazbě nemusí samo o sobě nezbytně vést k porušení ústavně zaručených práv obviněného (body 43 a 46).
15. V posuzované věci stěžovatel netvrdil, že by okresní soud v přípravném řízení při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby materiálně nedostál požadavku periodického přezkumu, tj. nepřezkoumával tytéž skutečnosti, jako by činil při rozhodování o dalším ponechání obviněného ve vazbě, resp. že by nemohl předstoupit před soud a být slyšen ve vazebním zasedání. Jeho námitka založená pouze na kritice absence návrhu státního zástupce a výslovného výroku soudu o ponechání ve vazbě, je za této situace zjevně neopodstatněná, neboť nezpochybnil, že by okresní soud při rozhodování o jeho žádosti o propuštění stěžovatele z vazby, nedostál své povinnosti přezkoumat, zda důvody vazby stále trvají. Pouhá skutečnost, že výslovně neuvedl, že ponechává obviněného stěžovatele ve vazbě vedle zamítavého výroku o žádosti o propuštění z vazby ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4085/17 tak nemohla sama o sobě a bez dalšího signalizovat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod.
16. Při vypořádání námitek o trvání důvodů vazby koluzní a předstižné Ústavní soud upozorňuje, že stěžovatel činí předmětem ústavní stížnosti námitky, které již před Ústavním soudem dříve napadl. K otázce, zda obsah dopisu stěžovatele doručený prostřednictvím jeho obhájce dne 29. 4. 2019 zmocněnci poškozené R. K. může být hodnocen jako důvod koluzní vazby, se Ústavní soud vyjádřil již v usnesení ze dne 8. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2972/19, jímž rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele napadající usnesení okresního soudu ze dne 4. 7. 2019 (ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 23. 7. 2019). Druhý senát Ústavního soudu při přezkumu napadených rozhodnutí považoval za ústavněprávně akceptovatelné, pokud orgány činné v trestním řízení vyložily dopis stěžovatele adresovaný poškozené tak, že se jím pokusil ovlivňovat poškozenou a tím mařit trestní stíhání. Určité pasáže dopisu byly pokusem o vyvolání pocitu studu u poškozené při představě, že během trestního řízení se budou orgány činné v trestním řízení zabývat jejich intimním životem, a měly ji přimět k tomu, aby vše co proti stěžovateli vypověděla, vzala zpět (srov. strana 2 dopisu poškozené). Taková úvaha nebyla podle Ústavního soudu nepřiměřená a nenasvědčovala stěžovatelovu vysvětlení, že dopis měl být jeho vlastní sebereflexí. Ústavní soud též poukázal na demonstrativní výčet důvodů pro uvalení koluzní vazby s tím, že je nelze redukovat na situace, kdy by obviněný působil na svědky či spoluobviněné, nadto jen nevyslechnuté, neboť důvod koluzní vazby je naplněn i tím, pokud obviněný maří objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (bod 6 až 7 citovaného usnesení).
17. V posuzované věci bylo z napadených usnesení krajského soudu a vrchního soudu zřejmé, že důvod vazby dle §67 písm. b) tr. řádu přetrvává právě z důvodu obavy, že by stěžovatel mohl mařit trestní stíhání obdobným způsobem a působit na poškozenou bez ohledu, že již byla vyslechnuta. Úvahy soudů obou stupňů jsou založeny na posouzení konkrétních okolností a se zřetelem na učiněná skutková zjištění a Ústavní soud neměl žádný důvod, aby je zpochybnil, či se odchýlil od závěrů, které již dříve přijal ve vztahu k obsahu koluzního důvodu vazby a jeho naplnění.
18. Shora uvedené platí i pro závěr o trvání důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. řádu, přičemž okolnost, že závěry znaleckého zkoumání jsou pro stěžovatele dle jeho tvrzení pozitivní, nemůže sama o sobě jejich závěry zpochybnit. Rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti (nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný vzat do vazby [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 605/04 ze dne 18. 11. 2004, U 55/35 SbNU 633).
19. K námitce tvrzeného nedostatečného vypořádání se s důvody, pro které nebylo možné dosáhnout účelu vazby jiným opatřením, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení vrchního soudu, podle kterého existence koluzního důvodu vazby vylučuje nahradit vazbu jiným opatřením dle trestního řádu (§73 odst. 1). K uvedenému Ústavní soud pouze dodává, že instituty nahrazující vazbu jsou zákonem vázány na existenci důvodů vazby uvedených v §67 písm. a) nebo c) tr. řádu, což znamená, že v případě naplnění důvodu dle §67 písm. b) tr. řádu je nelze využít. Stěžovatelova argumentace, že v jeho věci byl zanedbán princip proporcionality vztahující se k mírnějšímu omezení jeho osobní svobody, je tak nepřípadná.
20. Ústavní soud rovněž nepřisvědčil stěžovatelovu tvrzení o nedostatcích v odůvodnění napadených usnesení. Naopak má za to, že soudy obou stupňů dostatečně přehledně vyložily, že vazební důvody dle §67 písm. b) a c) tr. řádu neztratily na síle a významu, a v této souvislosti poukázaly na okolnosti důležité pro další ponechání stěžovatele ve vazbě. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí orgánů činných v trestním řízení (trestních soudů), které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci, musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stádiu řízení), zda další trvání vazby je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení. V posuzované věci považoval Ústavní soud za rozhodující, že stěžovatel byl ponechán ve vazbě z důvodů a po dobu stanovenou zákonem, na základě důvodného podezření ze spáchání trestné činnosti kladené mu obžalobou za vinu a při existenci oprávněných důvodů k domněnce, že je nutné mu zabránit v maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a opakování trestné činnosti, tj. zabránit následkům, jimž má koluzní a předstižná vazba čelit. Na uvedeném nic nemění ani výtka, že vrchní soud neměl při svém rozhodování přílohu 1 trestního spisu. Krajský soud při rozhodování o vazbě dle §72 odst. 3 tr. řádu neshledal žádné nové skutečnosti, na základě nichž by měl revidovat původní stanovisko o existenci shledaných vazebních důvodů a vrchní soud doplnil jeho poněkud strohý závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele poukazem na právě podanou obžalobu, shrnující a podrobně rozvádějící skutečnosti, na jejichž základě je dáno důvodné podezření, že se stěžovatel popsané trestné činnosti dopustil. Obsah nosiče s audiovizuálními záznamy se sexuálním kontextem byl v obžalobě slovně popsán, a proto neměl-li vrchní soud v dané fázi řízení předmětné DVD fyzicky k dispozici, nemohlo to jeho rozhodnutí zásadním způsobem ovlivnit.
21. Napadená usnesení krajského a vrchního soudu podle hodnocení Ústavního soudu vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění vazebních rozhodnutí a nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu.
22. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu