ECLI:CZ:US:2020:4.US.904.20.1
sp. zn. IV. ÚS 904/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Václavem Caisem, advokátem, sídlem Mladenovova 3233/7, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 sp. zn. 7 Tdo 1292/2019, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. května 2019 sp. zn. 4 To 243/2019 a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. března 2019 sp. zn. 1 T 146/2017, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství v Jindřichově Hradci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud") sp. zn. 1 T 146/2017 se podává, že okresní soud napadeným usnesením podle §314c odst. 1 písm. a), §188 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), z důvodu uvedeného v §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, zastavil trestní stíhání stěžovatele pro přečiny ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. b), d), odst. 3 písm. b) a pomluvy podle §184 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, neboť těžká choroba trvale vylučuje postavení stěžovatele před soud. Podle obžaloby se stěžovatel dopustil přečinu ohrožování výchovy dítěte tím, že - ve stručnosti vyjádřeno - z důvodu svého pracovního vytížení a osobní unavenosti ponechával své nezletilé děti v bytě bez odpovídajícího dozoru, komunikoval s nimi zpravidla elektronicky a svěřoval jim zajištění "chodu domácnosti", přičemž se nezajímal o jejich školní docházku, vyznačující se častými (zčásti neomluvenými) absencemi a zhoršujícím se školním prospěchem. Skutkovou podstatu přečinu pomluvy měl stěžovatel naplnit invektivami vůči zaměstnankyni orgánu sociálně-právní ochrany dětí.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje závěr revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu Fakultní nemocnice Olomouc, že trpí duševní poruchou, která trvale vylučuje jeho postavení před soud. Podle stěžovatele má revizní znalecký posudek řadu chyb a vad, je nesprávný, nepravdivý, rozporný a nepřezkoumatelný. Již sama otázka položená znaleckému ústavu, zda je stěžovatel v současné době schopen chápat smysl trestního řízení, představuje otázku právní, proto k (negativnímu) závěru znaleckého ústavu nelze přihlížet.
6. Stěžovatel má za to, že okresní soud pominul skutečnosti svědčící v jeho prospěch, zejména znalecký posudek PhDr. V. Fiedlera ze dne 26. 4. 2016, v němž znalec uvedl, že příznaky nebo přítomnost psychické poruchy s produkcí bludů u něj nezjistil. Okresní soud ale vzal za podklad svého rozhodnutí revizní znalecký posudek a na jeho základě učinil nesprávný závěr o tom, že těžká choroba znemožňuje jeho postavení před soud. Stěžovatel namítá, že ze dvou předchozích znaleckých posudků (PhDr. V. Fiedlera z roku 2016, MUDr. L. Zdrůbka a PhDr. Z. Jančuškové z roku 2017) se podává, že bludy netrpěl a netrpí. Okresní soud, tvrdí dále stěžovatel, opomenul některé důkazy, provedené důkazy hodnotil svévolně a jeho závěr, že těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, je v extrémním rozporu s důkazy.
7. Krajský soud se podle stěžovatele nevypořádal s jeho námitkami o nesplnění podmínek pro přibrání znaleckého ústavu k podání revizního znaleckého posudku, který proto považuje za nepoužitelný, tento posudek nebyl získán procesně přípustným způsobem a měl být proto vyloučen z předmětu úvah soudu (též z důvodu vad a řady chyb). Dále stěžovatel zpochybňuje personální složení a pracovní zkušenosti jednotlivých zpracovatelů revizního znaleckého posudku. Na podporu těchto námitek pak uvádí, jak dlouho se znaleckou činností zabývají další znalci, MUDr. L. Zdrůbek, PhDr. Z. Jančušková a PhDr. V. Fiedler.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že tyto závěry usnesení soudů nižších stupňů převzal.
9. Závěrem stěžovatel shrnuje, že psychickou poruchou netrpí, je zdravý a schopný se plnohodnotně účastnit trestního řízení a chápat jeho smysl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny.
13. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
15. Stěžovatel založil svou argumentaci na přesvědčení, že se nedopustil žádného nezákonného jednání, natožpak trestného činu, a že orgány činné v trestním řízení se konstatováním, že těžká choroba trvale vylučuje jeho postavení před soud, a je tak dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, vyhýbají řešení případu v jeho prospěch.
16. Jak je patrné z odůvodnění napadených usnesení a z dalších písemností obsažených ve vyžádaném soudním spisu, okresní soud se primárně zabýval otázkou, zda stěžovatel trpí těžkou chorobou, která trvale vylučuje jeho postavení před soud, neboť o tom v průběhu trestního řízení vznikly pochybnosti. Okresní soud, za situace, kdy v trestním spisu byly založené dva znalecké posudky z odvětví psychiatrie hodnotící stěžovatelův duševní stav protichůdně, usnesením vrátil věc státnímu zástupci k došetření. Na žádost státního zástupce byl poté přibrán k podání revizního znaleckého posudku znalecký ústav - Fakultní nemocnice Olomouc. Ze závěrů revizního znaleckého posudku vyplynulo, že stěžovatel trpí poruchou s bludy, která se vyznačuje kvalitativními poruchami myšlení, v důsledku které není schopen chápat smysl trestního řízení.
17. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Pro posouzení projednávané věci je rozhodný §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, jenž umožňuje trvalé zastavení trestního stíhání osoby stižené duševní poruchou, která trvale vylučuje její postavení před soud.
18. Vzhledem k tomu, k jakému závěru přibraný znalecký ústav ve svém revizním znaleckém posudku dospěl, okresní soud trestní stíhání stěžovatele zastavil podle §11 odst. 1 písm. f), §314c odst. 1 písm. a) a §188 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
19. Jak připomněl Ústavní soud v usneseních ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4859/12, ze dne 30. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 1311/13, ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 289/14 či ze dne 5. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3354/16 (rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), český trestní proces tradičně není založen na principu, že by měl někdo oprávnění, aby proti němu bylo vedeno trestní stíhání. K porušení základních práv stěžovatele proto zásadně nemůže dojít tím, že proti němu není vedeno trestní stíhání vůbec, ani tím, že je zahájené trestní stíhání ukončeno, aniž by o jeho vině rozhodoval meritorně soud. Je přitom nerozhodné, že stěžovatel se závěry napadených usnesení nesouhlasí a polemizuje s nimi.
20. Jde-li o stěžovatelem uplatněné námitky procesní povahy, Ústavní soud odkazuje na bod 27. napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde jsou podrobně popsány rozpory mezi závěry znaleckých posudků, které byly v trestním řízení vyhotoveny. Vzhledem k tomu, jakož i k výjimečnosti a obtížnosti případu, bylo přibrání znaleckého ústavu důvodné. Nejvyšší soud ústavněprávně konformní argumentací dovodil, že mezi zjištěními soudů nižších stupňů a revizním znaleckým posudkem není jakýkoli, natož extrémní, rozpor. Dále konstatoval, že soudy hodnotily dané znalecké posudky ve shodě s jejich obsahem, odstranily existující rozpory, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu.
21. Ústavní soud dále připomíná, že mezi nosné důvody nálezu ze dne 15. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 1330/11 (N 54/64 SbNU 673) začlenil závěr vyslovený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. 4. 2001 sp. zn. 22 Cdo 1599/99, podle něhož platí, že posoudí-li soud sám skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, aniž o nich provedl znalecké dokazování, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedená omezení - ve spojení se shora traktovanými hledisky ústavněprávního přezkumu - se uplatní také při rozhodování Ústavního soudu, který není povolán k hodnocení zdravotního stavu stěžovatele, resp. k posouzení otázky, zda jsou závěry revizního znaleckého posudku věcně správné. Případné podání žaloby na ochranu osobnosti založené na oponentuře revizního znaleckého posudku tento výsledek řízení o ústavní stížnosti nevylučuje.
22. Z uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu