ECLI:CZ:US:2020:4.US.93.20.1
sp. zn. IV. ÚS 93/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Zacha, zastoupeného Mgr. Milan Partíkem, advokátem, sídlem Slezská 949/32, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2019 č. j. 27 Co 294/2017-191, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2019 č. j. 27 Co 294/2017-200, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a města Jílové u Prahy, sídlem Masarykovo nám. 194, Jílové u Prahy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů byla porušena jeho práva podle čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 96 Ústavy.
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), ve znění opravného usnesení krajského soudu, bylo rozhodnuto o odvolání stěžovatele jakožto žalobce proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 3. 2017 č. j. 6 C 281/2016-63 tak, že výrokem I byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku I tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovateli 82 171,70 Kč s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 34 363,50 Kč od 16. 7. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení 8,05 % p. a. z částky 47 808,20 Kč od 2. 8. 2016 do zaplacení, jinak se potvrzuje. Výrokem II a III napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem a krajským soudem tak, že povinnost k úhradě těchto nákladů byla uložena stěžovateli.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že proti napadenému rozsudku podal též dovolání, o jehož přípustnosti však bude rozhodovat Nejvyšší soud s tím, že z dále v ústavní stížnosti vylíčených skutečností je patrné, že argumentace stěžovatele alespoň v části týkající se DPH není sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem, resp. argumentací, která by mohla založit přípustnost dovolání a totéž obecně platí o závěru o neunesení důkazního břemene. Právě z uvedeného důvodu, ve snaze minimalizovat riziko marného uplynutí lhůty pro podání ústavní stížnosti, podává stěžovatel tímto proti napadenému rozsudku též i tuto ústavní stížnost. Stěžovatel je přesvědčen, že v předmětném případě není namístě odmítnout podanou ústavní stížnost jako nepřípustnou pro nevyčerpání všech prostředků k ochraně stěžovatelových porušených práv, neboť naopak podáním této ústavní stížnosti je sledován záměr maximální ochrany stěžovatelových práv. Neodmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost pak nebude Ústavní soud nepřiměřeně zatěžován, neboť meritorně se bude podanou ústavní stížností zabývat pouze v případě, že stěžovatelem podané dovolání bude odmítnuto z jiného důvodu, než pro nepřípustnost závisející na úvaze dovolacího soudu. S ohledem na podané dovolání navrhuje též stěžovatel, aby Ústavní soud přerušil řízení o této ústavní stížnosti do doby skončení řízení o dovolání proti napadenému rozsudku.
4. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že jde o nepřípustný návrh podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, dle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání dovolání a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se mohou stěžovatelé domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by tím prodlužoval své řízení (v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, aniž by proto byl nějaký důvod.
6. Nebude-li stěžovatel v dovolacím řízení úspěšný, nic mu nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž průběh a výsledky dovolacího řízení, i kdyby bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné pro nesplnění podmínek §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Argumentuje-li stěžovatel tím, že mu v takovém případě hrozí zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému rozhodnutí, Ústavní soud připomíná, že podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek rozhodujícím orgánem odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, což je právě situace, kterou stěžovatel zmiňuje, lze podat ústavní stížnost (i) proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele nijak nepoškozuje, neboť pokud by jím podané dovolání neuspělo, bude moci zpracovat svou novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i dovolací řízení. Ústavní soud není oprávněn odmítnout stěžovatelovu případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižšího stupně pro opožděnost (pokud by Nejvyšší soud shledal dovolání nepřípustné ze zákona), neboť to by zakládalo odepření spravedlnosti. Konstatuje-li nyní Ústavní soud, že ústavní stížnost je předčasná, není oprávněn posléze říci, že pozdější ústavní stížnost je zase opožděná. To plyne i z ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.
7. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj