ECLI:CZ:US:2020:4.US.971.20.1
sp. zn. IV. ÚS 971/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, proti sdělení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. března 2020 sp. zn. 3 T 138/2011, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníka řízení, a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedený postup Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") je v rozporu se stěžovatelovými ústavními právy vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a aby Ústavní soud zakázal okresnímu soudu pokračovat v porušování stěžovatelových práv.
2. Z ústavní stížnosti a k ní přiložených listin (sdělení okresního soudu, žádost o odklad výkonu trestu, výzvu kyperského soudu s překladem a dopis jeho kyperského právníka s překladem) se podává, že usnesením okresního soudu ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 3 T 138/2011 bylo rozhodnuto, že stěžovatel vykoná podmíněně odložený trest odnětí svobody v trvání dvou let. Stěžovatel podal žádost o odklad výkonu trestu, v níž uvedl jednak zdravotní důvody a dále svůj pobyt v Kyperské republice, kde byl původně odsouzen a kde se snaží toto odsouzení zvrátit v novém řízení. Okresní soud tuto žádost zamítl usnesením ze dne 15. 10. 2019 č. j. 3 T 138/2011-364. Stížnost proti tomuto usnesení zamítl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 11. 11. 2019 č. j. 6 To 542/2019-380. Ústavní stížnost proti oběma uvedeným usnesením odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 4155/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V části směřující proti rozhodnutí okresního soudu shledal ústavní stížnost opožděnou, neboť proti jeho usnesení nebylo možné podat stížnost ke krajskému soudu a v průběhu jejího vyřizování tak uplynula lhůta k podání ústavní stížnosti. V části směřující proti usnesení krajského soudu byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť zamítnutí ex lege nepřípustné stížnosti neodporuje ústavním principům.
3. Dne 25. 2. 2020 podal stěžovatel druhou žádost o odklad výkonu trestu, kterou argumentačně opíral o své ústavní právo účastnit se soudního jednání na Kypru, v němž je jeho účast nutná. Okresní soud přípisem ze dne 5. 3. 2020 stěžovateli sdělil, že o jeho žádosti již nelze znovu rozhodnout, neboť již jednou byla žádost zamítnuta a lhůta již uplynula.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že okresní soud porušuje jeho ústavní práva nezabýváním se jeho žádostí o odklad trestu odnětí svobody, resp. neučiněním opatření umožňujícího stěžovateli účast u cizozemského soudu. Uvedené řízení v zahraničí se přitom přímo dotýká i zákonnosti trestu vykonávaného v České republice. Účast stěžovatele u tohoto jednání je dle vyjádření jeho tamějšího právního zástupce nutná. Podle stěžovatele může soud výkon trestu odložit přímou aplikací čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatel je toho názoru, že mu nelze upírat právo na "revizi" původního odsouzení v dalším řízení, od jehož výsledku je navíc oprávněnost výkonu trestu odvislá. Na podobné situace však zákonná úprava nepamatuje, pročež je dle ustálené judikatury třeba přímo aplikovat ustanovení ústavního pořádku. Konečně stěžovatel poukazuje na to, že soud se jeho žádostí odmítl zabývat v rozporu se zákonnou úpravou. Ta opakované podání žádosti o odklad trestu nevylučuje a zcela logicky je třeba žádost projednat s ohledem na měnící se důkazní situaci. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že popsaný postup okresního soudu je neústavní a zakázal mu pokračovat v porušování stěžovatelových práv.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo postupováno napadeným způsobem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Dle Ústavního soudu nedošlo napadeným postupem k porušení stěžovatelových práv, neboť je zřejmé, že stěžovatel se novým návrhem domáhal nového vyřízení již jednou zamítnutého návrhu. Podstata argumentů obou návrhů byla totožná (viz usnesení ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 4155/19), důvody (v podstatě právní) zamítnutí prvního návrhu nadále trvají a nelze tedy považovat za porušení stěžovatelových práv, odmítl-li soud o totožném návrhu opětovně rozhodnout. Stěžovateli lze přisvědčit, že zákon nevylučuje podání více návrhů (s ohledem na změnu relevantních skutečností), avšak zákon výslovně počítá toliko s rozhodováním o odkladu výkonu déletrvajících trestů odnětí svobody, a to jenom pro případ, že je hospitalizován a že by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví odsouzeného (§322 odst. 1, 2 trestního řádu); jinak se mu také posílá přípis (§322 odst. 1 trestního řádu). Soud tedy postupoval v souladu se zákonem, který dle Ústavního soudu neobsahuje "mezeru", jak namítal stěžovatel, neboť k ochraně stěžovatelem dovolávaných práv slouží jiné procesní prostředky. Z procesního hlediska lze postupu okresního soudu vytknout to, že z jeho sdělení není zřejmé, jaká zákonná lhůta již měla uplynout. Vzhledem k výše uvedenému však není takové pochybení důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní stížnosti tedy nelze vyhovět, neboť soud postupoval v souladu se všemi ústavními principy.
8. Toliko jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že působnost čl. 38 odst. 2 Listiny se vztahuje pouze na řízení vedená před orgány veřejné moci České republiky. Dané ustanovení tedy negarantuje jednotlivci účast na cizozemském řízení, zvláště je-li ústavně konformním způsobem omezen na osobní svobodě na základě soudního rozhodnutí. Teoreticky lze uvažovat o přímé aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v "právním prostoru" Rady Evropy. Nicméně by odpovědnost za naplnění standardů spravedlivého řízení dopadala i tak primárně na soudy Kyperské republiky (např. prostřednictvím nástrojů právní pomoci, videokonference, apod.), přičemž právo na veřejné projednání věci za osobní přítomnosti účastníka není absolutní a lze jej v odůvodněných případech omezit. Konečně nutno dodat, že stěžovatelova přítomnosti u soudu Kyperské republiky nevyplývá ani z jím předložených listin (výzvu kyperského soudu s překladem a dopis jeho kyperského právníka s překladem).
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu