ECLI:CZ:US:2020:4.US.977.20.1
sp. zn. IV. ÚS 977/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DENAR, spol. s r. o., sídlem Duhová 1065, Kosmonosy, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, sídlem třída Václava Klementa 203/9, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 33 Cdo 3030/2019-589, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2019 č. j. 19 Co 374/2018-557 a usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. září 2018 č. j. 8 C 319/2014-486, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Romana Janota, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 8 C 319/2014, se podává, že stěžovatelka jako žalovaná se domáhala obnovy řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 8 C 319/2014, v němž jí byla rozsudkem ze dne 7. 2. 2017 č. j. 8 C 319/2014-310, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 3. 2017 č. j. 8 C 319/2014-348, uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi jako žalobci částku 56 737 Kč a nahradit mu náklady řízení; Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 8. 6. 2017 č. j. 27 Co 144/2017-377 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
3. Stěžovatelka měla za to, že existuje důkaz, který před soudy obou stupňů bez své viny nemohla v původním řízení použít, přičemž jde o důkaz, který pro ni může přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Tímto důkazem hodlala prokázat, že znalecký posudek č. 2301/15 ze dne 30. 10. 2015 vypracovaný znalcem Ing. Mandákem, Ph.D., i revizní znalecký posudek, č. j. S/35/13900/2016 ze dne 20. 9. 2016 vypracovaný Fakultou strojního inženýrství Vysokého učení technického v Brně, Ústavem automobilního a dopravního inženýrství (dále jen "Fakultou strojního inženýrství"), trpí odbornými vadami, které jej zpochybňují a znevěrohodňují. Stížnost, kterou podala 13. 2. 2017 proti posudku znalce Ing. Mandáka, Ph.D., k rukám předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, sice nebyla posouzena jako důvodná (náměstek předsedkyně jí dopisem ze dne 26. 10. 2017 sp. zn. Spr 636/2017 sdělil, že se neztotožňuje s jejím názorem o pochybení znalce Ing. Mandáka, Ph.D.), avšak stížnost, kterou téhož dne podala proti reviznímu znaleckému posudku zpracovanému Fakultou strojního inženýrství, k Ministerstvu spravedlnosti České republiky, byla Stanoviskem poradního orgánu ministra spravedlnosti ze dne 10. 4. 2017 č. j. MSP-53/2017-OJD-ZN/4 shledána důvodnou. Vyrozumění Ministerstva spravedlnosti České republiky o důvodnosti stížnosti proti reviznímu znaleckému posudku nemohla bez své viny použít v původním řízení.
4. Okresní soud usnesením ze dne 20. 9. 2018 č. j. 8 C 319/2014-486 žalobu na obnovu řízení zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že žalobou na obnovu řízení stěžovatelka neuplatňuje žádné nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které nemohla bez své viny použít v původním řízení a které by mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci.
5. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Krajský soud usnesením ze dne 25. 4. 2019 č. j. 19 Co 374/2018-557 usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že žalobě na obnovu řízení nelze vyhovět. S odkazem na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 42/2012, dovodil, že důvod pro obnovu řízení nepředstavuje dodatečné zjištění nesprávnosti znaleckého posudku, mohl-li účastník řízení skutečnost, že při vypracování posudku došlo k chybě, použít v původním řízení při zpochybnění správnosti závěrů znaleckého posudku. Stěžovatelka již v průběhu původního řízení namítala formální nedostatky revizního znaleckého posudku. Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 nemůže navržené povolení obnovy řízení odůvodnit. Jeho prostřednictvím stěžovatelka fakticky brojí proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu a krajského soudu, které podle závěru Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014 sp. zn. 22 Cdo 961/2014 napadnout nelze.
6. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož předpoklady přípustnosti vymezila tvrzením, že krajský soud se v právní otázce účastníkova zavinění nemožnosti uplatnit důkazy v původním řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu reprezentované jeho usnesením ze dne 2. 7. 2018 sp. zn. 28 Cdo 1408/2018 a usnesením ze dne 20. 4. 2017 sp. zn. 33 Cdo 3846/2016. Namítala, že splnila kritéria pro povolení obnovy řízení vytyčené zákonodárcem a byla jí upřena příležitost získat rozhodnutí v obnoveném řízení o žalobě o slevu z kupní ceny vozidla. Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 považovala za důkaz, který bez své viny nemohla použít v původním řízení, a který může přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci. Byla sice obeznámena s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 961/2014, jímž podpořil svou argumentaci krajský soud, nicméně byla přesvědčena, že toto rozhodnutí bylo již překonáno rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1408/2018. Soudní praxe tedy inklinovala k podpoře příležitosti účastníka řízení revidovat závěry, k nimž soudy dospěly v původním řízení.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 1. 2020 č. j. 33 Cdo 3030/2019-589 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že krajský soud své logické závěry zákonu odpovídajícím způsobem vyložil v odůvodnění svého usnesení. Krajský soud v napadeném rozhodnutí přiléhavě vysvětlil, že navržený důkaz, který nebylo možno provést v původním řízení, nemůže (a popsal také proč) pro stěžovatelku přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud přisvědčil krajskému soudu, že uvedené stanovisko není důkazem, jenž by byl způsobilý přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, neboť jím nebyla nikterak zpochybněna správnost závěrů znaleckého posudku Ing. Mandáka Ph.D. ze dne 30. 10. 2015, ani závěrů revizního znaleckého posudku. Podávají se z něho pouze výtky směřující nikoliv do správnosti závěrů revizního znaleckého posudku, ale do postupu znaleckého ústavu při ověření identity dodaných dílů z rozebraného motoru.
8. Nejvyšší soud uvedl, že z odůvodnění usnesení krajského soudu vyplývá, že ten se v intencích §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zabýval otázkou, zda stěžovatelkou navržený důkaz může naplňovat podmínky pro povolení obnovy řízení. Správně dospěl k závěru, že jediným stěžovatelkou označeným důkazem, jež je ve vztahu k jejímu návrhu na obnovu řízení přípustným, je pouze Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 č. j. MSP-53/2017-OJD-ZN/4, o jehož existenci stěžovatelka při vynaložení obvyklé obezřetnosti nemohla vědět, byla-li o výsledku posouzení její stížnosti proti reviznímu znaleckému posudku informována až sdělením Ministerstva spravedlnosti České republiky dne 19. 6. 2017. Krajský soud pak zcela logicky uvedl, že dotčený důkaz nemůže navržené povolení obnovy řízení odůvodnit, neboť stěžovatelka tímto důkazem fakticky brojí proti správnosti skutkových zjištění okresního soudu i krajského soudu. Krajský soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012 sp. zn. 22 Cdo 42/2012, který v něm dovodil, že důvod pro obnovu řízení nepředstavuje ani dodatečné zjištění nesprávnosti znaleckého posudku, mohl-li účastník řízení skutečnost existence chyby při vypracování posudku použít v původním řízení ke zpochybnění správnosti závěrů znaleckého posudku. Bylo prokázáno, že stěžovatelka již v průběhu řízení před okresním soudem zpochybňovala formální nedostatky revizního znaleckého posudku vypracovaného Fakultou strojního inženýrství, rozporovala správnost závěrů revizního znaleckého posudku a zpochybňovala pravou identitu poškozeného dílu automobilu, který byl při vypracování znaleckého posudku (i revizního) posuzován.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka ke Stanovisku poradního sboru ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 namítá, že podle občanského soudního řádu není rozhodná existence skutečností, rozhodnutí nebo důkazu, ale nemožnost jejich použití. V předmětné věci stěžovatelka o důkazech do 8. 6. 2017 nevěděla a ani vědět nemohla, což obstojí vzhledem k jazykovému výkladu právní normy vyžadující splnění podmínky vymezené slovy "bez své viny nemohl použít".
10. Stěžovatelka dále poukazuje na to, že dne 19. 4. 2018 byl do spisu okresního soudu založen revizní znalecký posudek ze dne 1. 12. 2017 č. 2023-14/17 zpracovatele Ing. Hanuše Hrabánka, který je na straně 14 opatřen znaleckou doložkou obsahující výslovný odkaz na §127a o. s. ř. Tento posudek, "nebyl adekvátně dalšími účastníky vnímán a objektivně vyhodnocen". Podle stěžovatelky uvedený znalecký posudek "byl hoden hlubšího stupně hodnocení, než se stalo", především ale "zasloužil téhož uznání, jako bývá ohledně soudy přijatých a akceptovaných hodnověrných znaleckých posudků obvyklé". Revizní znalecký posudek ze dne 1. 12. 2017 č. 2023-14/17 po stránce odborné vyznívá naprosto v souladu se závěry Stanoviska poradního sboru ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017, to znamená, že ačkoliv oba materiály dvou odborných autorit vznikaly naprosto nezávisle na sobě, jejich autoři se shodují, pokud jde o vady tvrzené stěžovatelkou.
11. Stěžovatelka uzavírá, že tomuto znaleckému posudku nebyl poskytnut dostatečný prostor k procesní ochraně jejích práv zejména tím, že skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které stěžovatelka bez své viny nemohla použít v původním řízení před okresním soudem nebo za splnění zákonných podmínek před krajským soudem, byť mohou přivodit pro ni příznivější rozhodnutí ve věci, nebyly brány v úvahu a nebyl zohledněn revizní znalecký posudek 1. 12. 2017 č. 2023-14/17 zpracovatele Ing. Hanuše Hrabánka. Stěžovatelka uvádí, že "je nežádoucím jevem, že námitky ústavního stěžovatele musely být vznášeny až před Ústavním soudem". Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatelky nedostatečně odůvodněna a jsou zatížena vadou nepředvídatelnosti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
16. V posuzované věci dospěly soudy ke shodnému závěru, že Stanovisko poradního orgánu ministra spravedlnosti České republiky ze dne 10. 4. 2017 není důkazem, jenž by byl způsobilý přivodit pro stěžovatelku příznivější rozhodnutí ve věci, neboť jím nebyla zpochybněna správnost závěrů znaleckého posudku Ing. Mandáka Ph.D. ze dne 30. 10. 2015, ani závěrů revizního znaleckého posudku. Jejich závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně její žaloby na obnovu řízení. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nepřihlédly k reviznímu znaleckému posudku zpracovatele Ing. Hanuše Hrabánka ze dne 1. 12. 2017 č. 2023-14/17, je třeba poukázat na to, že námitky uplatněné k tomuto znaleckému posudku stěžovatelka neuvedla v řízení před obecnými soudy a nepřípustně je uplatňuje až v řízení před Ústavním soudem. Námitkami stěžovatelky ohledně uvedeného znaleckého posudku se proto Ústavní soud nemohl zabývat.
19. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelčina dovolání a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodů, které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl (viz bod 7 a násl. tohoto usnesení), nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu