ECLI:CZ:US:2020:Pl.US.100.20.1
sp. zn. Pl. ÚS 100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném místopředsedy Jaroslava Fenyka a ze soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), advokáta, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Předseda soudu Pavel Rychetský není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".
2. Podáním ze dne 13. 10. 2020 a doplněným dne 31. 10. 2020 a dne 2. 11. 2020 stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení předsedy soudu Pavla Rychetského ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Stěžovatel uvádí, že předseda soudu Pavel Rychetský by vůči němu mohl být podjatý jednak proto, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih, a také z dalších důvodů. Podle mínění stěžovatele není předseda soudu schopen postavit se nátlaku ze strany moci výkonné. To podle něj dokládá fakt, že již za předchozího nouzového stavu Pavel Rychetský svými opatřeními bez zákonného podkladu zakázal přítomnost veřejnosti v budově Ústavního soudu, a do dokonce i při vyhlašování nálezů. Tento postup ukazuje jeho možnou servilnost vůči exekutivě, případně osobní strach z nemoci Covid. Stěžovatel kritizuje i některá mediální vyjádření Pavla Rychetského v pořadu ČT Otázky Václava Moravce vztahující se k věci, která v daný okamžik ještě nebyla skončena. Soudcem zpravodajem v této věci byl právě Pavel Rychetský a předmětem řízení byl zákaz vycestování v době vyhlášení jarního nouzového stavu. Soudci Rychetskému proto v daný okamžik nepříslušelo se k dané věci jakkoliv vyjadřovat a komentovat právní otázky, které byly danou ústavní stížností nastoleny a o nichž ještě nebylo rozhodnuto. Stěžovatel konečně Pavlu Rychetskému vytýká okolnost, že přijal státní vyznamenání od prezidenta republiky.
4. Předseda soudu Pavel Rychetský ve svém vyjádření k námitce podjatosti prohlásil, že se v dané věci necítí být podjatý. Opatření během nouzového stavu na jaře 2020, kterými byl de facto omezen pohyb veřejnosti po budově Ústavního soudu, vydal jako statutární orgán Ústavního soudu po dohodě s jeho krizovým štábem. Ke stěžovatelem kritizovanému vystoupení v pořadu Otázky Václava Moravce pak uvedl, že jeho obsah považuje nejen za slučitelný s funkcí předsedy Ústavního soudu, ale i za prospěšný k informování veřejnosti o kompetenci Ústavního soudu a přístupu k němu.
5. Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se naroveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.
8. Plénum Ústavního soudu dále uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na ni kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li zjevné, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
9. Při posuzování namítaného jednání předsedy soudu Rychetského je především podstatné, že se událo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti nyní posuzované pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci. To se týká vystoupení ve zmiňovaném pořadu České televize, přičemž je třeba uvést, že komentování určité právní problematiky činěné pouze v obecné rovině v publicistickém pořadu bez toho, že by byly jakkoliv byť jen naznačeny úvahy soudce podílejícího se na rozhodování o způsobu řešení konkrétní věci, ještě samo o sobě není způsobilé zavdávat příčinu k obavám o jeho podjatost.
10. Okolností, která by mohla založit pochybnost o podjatosti soudce, není ani to, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih. Ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž založeno na principu, že k vyloučení soudce má dojít, je-li dána (dokonce i pouze objektivní, tedy subjektivně neprokázaná) pochybnost o jeho nepodjatosti k posuzované věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Minimálním požadavkem existence této pochybnosti však musí být určitý reálný poměr ze strany tohoto soudce k uvedeným osobám nebo předmětu řízení. Tento reálný poměr nicméně není založen pouhým podáním podnětu ke kárnému postihu konkrétního soudce. Pokud by totiž Ústavní soud vůbec připustil tuto možnost, velmi reálně by porušil ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Do důsledku vzato by totiž stačilo, aby některý účastník řízení podal podnět ke kárnému postihu na všechny soudce daného soudu, u kterých si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a v konečném důsledku by si tak "sestavil" takové soudní těleso, od kterého by očekával pro sebe nejpříznivější rozhodnutí.
11. Žádnou relevanci Ústavní soud neshledává ani v námitce stěžovatele, který zpochybňuje vnitřní opatření učiněná v budově Ústavního soudu za předchozího nouzového stavu. Tato opatření se totiž nikterak netýkají předmětu nynějšího řízení před Ústavním soudem a nevztahují se ani na jeho účastníky. K tvrzení, že byla činěna bez zákonného podkladu a že se jednalo o výraz servility vůči exekutivě, se Ústavní soud nebude vyjadřovat, protože jde o čistě subjektivní a ničím nepodložený názor stěžovatele. Pouze je případné dodat, že pokud by byl ve vydání předmětných opatření předsedou soudu spatřován důvod jeho podjatosti ve vztahu k nyní posuzované věci, pak by ad absurdum musel být tento důvod logicky shledán i v případě, když by tato opatření vydána nebyla. Podle stejné úvahy by se totiž předseda soudu zřejmě zařadil do skupiny "odmítačů" podobných restriktivních opatření, což je samozřejmě srovnatelně relevantní okolnost, jako když tato opatření učiní.
12. Konečně k námitce, že Pavel Rychetský neodmítl převzít státní vyznamenání od prezidenta republiky, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka se zcela míjí s předmětem daného řízení o ústavní stížnosti, protože prezident republiky není jeho účastníkem a žádný jeho akt stěžovatel v tomto řízení nenapadá a ani jinak nezpochybňuje. Úvahy stěžovatele o tom, že přijetí ocenění je "mimořádně podezřelé" a vyvolává podezření, že "by se mohlo jednat o ocenění za nějaké konkrétní služby", pak nejsou ničím jiným než čirou a nijak nepodloženou spekulací, která si nezasluhuje, aby se k ní Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval.
13. Ústavní soud shrnuje, že namítané jednání předsedy soudu Pavla Rychetského nevykazuje žádné znaky podjatosti ve smyslu citované zákonné úpravy a plénum Ústavního soudu proto podle §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že předseda soudu Pavel Rychetský není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Jaroslav Fenyk v. r.
místopředseda soudu