ECLI:CZ:US:2020:Pl.US.100.20.2
sp. zn. Pl. ÚS 100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), advokáta, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Soudkyně Milada Tomková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".
2. Podáním ze dne 6. 10. 2020 a doplněným dne 2. 11. 2020 o repliku stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudkyně Milady Tomkové ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Toto podání následně dvakrát doplnil přípisy datovanými dnem 13. 10. 2020.
3. Stěžovatel uvádí, že soudkyně Tomková v odlišném stanovisku k plenárnímu usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, kde stěžovatel vystupoval jako právní zástupce stěžovatele, projevila negativní přístup vůči stěžovateli, když v odlišném stanovisku návrh stěžovatele označila za "mimořádně nekvalitní a neodpovídající úrovni, kterou by měl advokát v řízení před Ústavním soudem disponovat". Stěžovatel má za to, že ústavním soudcům nepřísluší posuzovat kvality jednotlivých návrhů. Ze strany soudkyně Milady Tomkové se navíc jednalo o hodnotový soud a osobní útok, který nebyl doložen žádným konkrétním namítaným nedostatkem, a jsou zde prý proto dány pochybnosti, zda je schopna nezaujatě rozhodovat ve věcech stěžovatele. Ve vztahu ke vzpomínanému disentu stěžovatel obdržel i stížnost navrhující jeho kárný postih, která odkazuje právě na tento disent. Nepodložená kritika soudkyně Milady Tomkové je tedy proti stěžovateli zneužívána ve snaze jej kárně stíhat. U jmenované soudkyně působí navíc jako její asistent Martin Škop, který je současně děkanem brněnské právnické fakulty a z titulu této své funkce projevuje údajně mimořádně servilní přístup k nouzovým opatřením vydávaným exekutivou v souvislosti s pandemií.
4. Soudkyně Milada Tomková ve vyjádření k uplatněné námitce podjatosti odkazuje na obsah svého odlišného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a s ohledem na to, že v něm v rozporu s většinou pléna prosazovala názor, že Ústavní soud je k projednání stěžovatelem sepsaného návrhu pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 příslušný, není jí zřejmé, jak by to mohlo svědčit o její podjatosti v neprospěch stěžovatele. Obdobně nevidí souvislost mezi názory jejího asistenta Škopa s jejím vztahem ke stěžovateli. Ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 se tedy necítí být nikterak podjatá.
5. Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se naroveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah nepřátelský, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.
8. Plénum Ústavního soudu dále uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na ni kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li zjevné, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
9. Při posuzování uplatněné námitky podjatosti je podstatná okolnost, že rozporované jednání jmenované soudkyně (tzn. formulace části odlišného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20) se uskutečnilo jednak v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jednak k němu došlo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci, v níž soudkyně Milada Tomková uplatnila své zákonné právo na uveřejnění odlišného stanoviska. Obsahem této části disentu je přitom pouze kritika kvality tehdy posuzované ústavní stížnosti, nikoliv osoby stěžovatele coby právního zástupce - jedná se tedy o kritiku ad rem a nikoliv ad hominem. Oprávněnost této kritiky je ostatně patrná i z toho, že ústavní stížnost podaná pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 byla Ústavním soudem odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.
10. Zde je případné uvést, že na podobnou věcnou (nikoliv osobní) kritiku musí být každý advokát připraven a schopen ji jako právní profesionál unést; stejně jako soudci musí být schopni unést kritiku svých rozhodnutí. Pouhá okolnost, že např. některý advokát podrobí jejich některá rozhodnutí věcné oponentuře (byť i velmi "důrazné"), totiž také nemůže znamenat, že by daná okolnost byla sama o sobě způsobilá založit podjatost tohoto soudce vůči kritizujícímu advokátovi v budoucím řízení, kde bude vystupovat. Právo a řešení právních sporů je totiž založeno na argumentaci, přesvědčování a polemice a pouze skutečnost, že mezi právníky existuje názorový nesoulad, ještě nemůže znamenat, že by měli být a priori vylučováni z rozhodování těchto sporů pro podjatost.
11. Ústavní soud proto zhodnotil, že namítané jednání místopředsedkyně soudu Milady Tomkové nemá žádnou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatele a není ani projevem negativního postoje vůči stěžovateli.
12. Pokud stěžovatel dovozuje podjatost jmenované soudkyně z toho, že jejím asistentem je děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity Martin Škop, postačuje uvést, že jmenovaný asistent se nijak nepodílí na rozhodování v této věci, není ani asistentem soudce zpravodaje a pokud by přesto stěžovatel měl za to, že by mělo být rozhodováno o jeho vyloučení, bylo namístě podat návrh podle §38 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což však stěžovatel neučinil.
13. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudkyně Milada Tomková není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 vyloučena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Pavel Rychetský v. r.
předseda soudu