ECLI:CZ:US:2020:Pl.US.100.20.4
sp. zn. Pl. ÚS 100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla P. (jedná se o pseudonym), advokáta, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto:
Soudce David Uhlíř není vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".
2. Podáním ze dne 6. 10. 2020, doplněným dne 29. 10. 2020 a dne 2. 11. 2020, stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Davida Uhlíře ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
3. Stěžovatel uvádí, že soudce Uhlíř opakovaně vyjadřuje své kritické názory vůči stěžovateli. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na odlišné stanovisko soudce Uhlíře ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20, kde kriticky hodnotil argumentační úroveň ústavní stížnosti, kterou sepisoval právě stěžovatel. Ze strany jmenovaného soudce se však jednalo pouze o hodnotový soud a osobní útok na osobu stěžovatele, který nebyl doložen žádným konkrétním namítaným nedostatkem. Navíc se soudce Uhlíř opakovaně negativně mediálně vyjádřil na vrub stěžovatele a aktivně vystupuje rovněž na sociální síti twitter, kde deklaruje své názory na opatření exekutivy v souvislosti s koronavirem a je zde patrné, že podlehl šíření strachu ze strany exekutivy, médií a dalších subjektů, nezachovává si nestranný úsudek a zcela se oprošťuje od zdrženlivosti, kterou by soudce měl zastávat. Podle stěžovatele tak těžko může v současné době nestranně vykonávat svůj mandát a ve věcech pandemických opatření rozhodovat nestranně, zvláště za situace, kdy navrhovatelem je sám stěžovatel. Stěžovatel dále zmiňuje, že předsedovi Ústavního soudu podal návrh na kárný postih soudce Uhlíře, a to nejen za zmíněné vystupování proti stěžovateli na sociálních sítích, ale i za jiné (vulgární) projevy soudce Uhlíře na jeho twitterovém účtu. Stěžovatel konečně dotčenost soudce Davida Uhlíře dokládá tím, že si jej na twitteru zablokoval.
4. Soudce David Uhlíř ve vyjádření k námitce podjatosti uvádí, že je na sociální síti twitter obdobně aktivní, jako sám stěžovatel. Pokud na této sociální síti veřejně vyslovil svůj nesouhlas s názorem stěžovatele, nezavdává to ještě důvody k jeho podjatosti v nyní projednávané věci.
5. Podle §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.
6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.
7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se naroveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah nepřátelský, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.
8. Plénum Ústavního soudu dále uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na ni kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li zjevné, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.
9. Při hodnocení stěžovatelem uplatněné námitky podjatosti vůči soudci Davidu Uhlířovi je podstatná okolnost, že rozporované jednání (tzn. formulace části odlišného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20) se uskutečnilo jednak v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jednak k němu došlo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci, v níž soudce David Uhlíř uplatnil své zákonné právo na uveřejnění odlišného stanoviska. Obsahem této části disentu je přitom pouze kritika kvality tehdy posuzované ústavní stížnosti (a to jen vyslovením souhlasu s kritickým hodnocením argumentační úrovně ústavní stížnosti tak, jak je provedlo plénum - bod 14 disentu), nikoliv osoby stěžovatele coby právního zástupce - jedná se tedy o kritiku ad rem a nikoliv ad hominem. Oprávněnost této kritiky je ostatně patrná i z toho, že ústavní stížnost podaná pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 byla Ústavním soudem odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení. Navíc, předmětné odlišné stanovisko bylo společným stanoviskem tří soudců, nikoliv pouze soudce Davida Uhlíře. Je proto poněkud s podivem, že vůči dvěma dalším soudcům (K. Šimáčková a V. Šimíček) stejnou námitku podjatosti stěžovatel neuplatnil.
10. Zde je případné rovněž uvést, že na podobnou věcnou (nikoliv osobní) kritiku musí být každý advokát připraven a schopen ji jako právní profesionál unést; stejně jako soudci musí být schopni unést kritiku svých rozhodnutí. Pouhá okolnost, že např. některý advokát podrobí jejich některá rozhodnutí věcné oponentuře (byť i velmi "důrazné"), totiž také nemůže znamenat, že by daná okolnost byla sama o sobě způsobilá založit podjatost tohoto soudce vůči kritizujícímu advokátovi v budoucím řízení, kde bude vystupovat. Právo a řešení právních sporů je totiž založeno na argumentaci, přesvědčování a polemice a pouze skutečnost, že mezi právníky existuje názorový nesoulad, ještě nemůže znamenat, že by měli být a priori vylučováni z rozhodování těchto sporů pro podjatost.
11. Dobrým příkladem tohoto vzájemně tolerantního přístupu může být ostatně i postoj Ústavního soudu k argumentaci nynějšího stěžovatele, který je ve svých podáních vůči některým soudcům velmi osobní, kritický a osočuje je např. ze servilnosti vůči exekutivě, podlehnutí strachu z onemocnění koronavirem a usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 označuje za "značně zmatečné". Navzdory tomu si je Ústavní soud vědom toho, že musí být schopen unést i podobnou kritiku - byť ji považuje za značně nekorektní a přemrštěnou.
12. Pokud jde o další námitky stěžovatele stran "nevhodné" aktivity soudce Davida Uhlíře na sociálních sítích, je třeba uvést, že tento soudce zde zjevně prezentuje výhradně své soukromé názory a preference, které nijak nesouvisejí s rozhodovací činností Ústavního soudu, a vůči stěžovateli se nedopustil žádné invektivy či dokonce vulgarity. Tím méně se pak stěžovatel může cítit jednáním uvedeného soudce dotčen, pokud si jej údajně zablokoval a zamezil tak jejich další vzájemné komunikaci na této sociální síti.
13. Okolností, která by mohla založit pochybnost o podjatosti soudce Davida Uhlíře, není ani to, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih. Ustanovení §36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž založeno na principu, že k vyloučení soudce má dojít, je-li dána (dokonce i pouze objektivní, tedy subjektivně neprokázaná) pochybnost o jeho nepodjatosti k posuzované věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Minimálním požadavkem existence této pochybnosti však musí být určitý reálný poměr ze strany tohoto soudce k uvedeným osobám nebo předmětu řízení. Tento reálný poměr nicméně není založen pouhým podáním podnětu ke kárnému postihu konkrétního soudce. Pokud by totiž Ústavní soud vůbec připustil tuto možnost, velmi reálně by porušil ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Do důsledku vzato by totiž stačilo, aby některý účastník řízení podal podnět ke kárnému postihu na všechny soudce daného soudu, u kterých si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a v konečném důsledku by si tak "sestavil" takové soudní těleso, od kterého by očekával pro sebe nejpříznivější rozhodnutí.
14. Ústavní soud proto zhodnotil, že namítané jednání soudce Davida Uhlíře nemá žádnou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatele a není ani projevem a priori negativního postoje vůči stěžovateli.
15. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle §38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce David Uhlíř není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 vyloučen.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Pavel Rychetský v. r.
předseda soudu