ECLI:CZ:US:2021:1.US.100.21.1
sp. zn. I. ÚS 100/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ředitelství silnic a dálnic ČR, státní příspěvkové organizace, sídlem Na Pankráci 546/56, Praha 4, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem Těšnov 1/1059, Praha 1, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2019, č. j. 16 Cm 43/2014-401, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2020, č. j. 4 Cmo 234/2019-441 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, č. j. 32 Cdo 1605/2020-501; za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a doložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka uzavřela v roce 2008 se sdružením stavebních společností (dále jen jako "žalobkyně") dohodu na realizaci veřejné zakázky na stavbu dálnice D3 mezi Táborem a Veselím nad Lužnicí v hodnotě přes 10 miliard Kč. Vzájemné vztahy mezi stěžovatelkou a žalobkyněmi se řídily Smlouvou o dílo, jejíž značnou část tvořily Všeobecné obchodní podmínky (dále jen jako "VOP"), schválené Ministerstvem dopravy. Realizace měla proběhnout formou tzv. měřeného kontraktu, v jehož rámci jsou jednotlivé položky soupisu prací změřeny dle realizovaného objemu (rozsahu) a následně zhotovitel obdrží cenu odpovídající součinu závazné ceny položky stanovené v soupisu prací a výkazu výměr a skutečně realizovaného množství dané položky soupisu prací.
3. Žalobkyně v roce 2014 podaly u Městského soudu v Praze žalobu požadující po stěžovatelce částku přes 1,2 miliardy Kč z důvodu porušení řady smluvních povinností. Postupně žalobkyně braly s ohledem na vypořádání nároků stěžovatelkou části žaloby zpět, nakonec zbyl nárok ve výši dosahující cca 37 milionů Kč. Obsahově šlo o zaplacení smluvní pokuty a zákonných úroků z prodlení za téměř sto stěžovatelkou jen částečně či pozdě uhrazených faktur. Nalézací soud žalobě napadeným rozsudkem vyhověl. Zjistil, že jednotlivé faktury byly žalobkyněmi vystaveny poté, co správce stavby (složka stěžovatelky) vydal zjišťovací protokoly potvrzující provedené práce včetně jednotkové ceny a zároveň odsouhlasil fakturované částky v plné výši k proplacení. Soud odmítl tvrzení stěžovatelky, že faktury obsahovaly rovněž tzv. vícepráce, které zabraňovaly předložení faktur bez uzavření příslušného dodatku ke Smlouvě o dílo. Měřený kontrakt i Smlouva o dílo předpokládaly dle názoru soudu potřebu provést i další práce neuvedené původně v soupisu prací (za předem v soupisu prací stanovené ceny), dle VOP k tomu nebylo třeba provádět další výběrová řízení a zmíněné dodatky ve Smlouvě o dílo. Stěžovatelka byla v prodlení s úhradou předmětných faktur a ze smluvního rámce plynula možnost smluvní pokuty i úroků z prodlení. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozhodnutí nalézacího soudu v podstatě potvrdil, pouze u jedné faktury zkrátil dobu prodlení, což snížilo přisouzenou částku o zhruba 1,5 milionu Kč. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako částečně vadné a částečně nepřípustné.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí, přičemž své námitky dělí do tří okruhů. Zaprvé uvádí, že nalézací a odvolací soud rezignovaly na zjištění skutkového stavu věci. Nepřípustně dospěly k tomu, že všechny provedené práce se vztahovaly ke stavbě, jež byla předmětem smlouvy - přitom měly rozlišit, u kterých tomu tak skutečně je a které předmětem původní smlouvy nebyly a jednalo se tedy o tzv. vícepráce. U druhé skupiny totiž měly být v souladu se zákonem zadány nové veřejné zakázky (cena by vycházela z původní smlouvy), fakticky by se postupovalo v jednacím řízení bez uveřejnění a se žalobkyněmi by byly uzavřeny písemné dodatky ke Smlouvě o dílo (tzv. Evidenční listy změny). Správce stavby sice dokončení prací ověřil ve zjišťovacím protokolu, ale bez naplnění vymezených podmínek považovala stěžovatelka fakturaci žalobkyněmi za předčasnou a odmítla cenu za práce uhradit do podepsání příslušných Evidenčních listů změny. S ohledem na uvedené bylo nezbytné, aby soudy jednotlivé položky fakturovaných prací porovnaly se soupisem původních prací a u všech "dodatečných" uznaly nutnost předestřeného postupu, místo toho si však "ulehčily" práci a paušálně všechny práce zhodnotily jako realizované v rámci Smlouvy o dílo. Nezjištěním přesného a úplného skutkového stavu obecné soudy porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces. Zadruhé stěžovatelka dovozuje nesprávný procesní postup dovolacího soudu. Nejvyšší soud posoudil dovolání v přímém rozporu s jeho obsahem a kvůli tomu je nesprávně označil za nepřípustné. Neporozuměl totiž zjevně argumentaci stěžovatelky, která odkazovala na zcela nesprávně zjištěný skutkový stav v předchozím řízení, obdobně i stěžovatelkou poukazovanou judikaturu posoudil ryze formalisticky, přestože jasně naznačovala rozpor v rozhodování dovolacího soudu. Tím vším byl stěžovatelce upřen přístup k soudu. Konečně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy rozhodly opačně než Úřad pro ochranu hospodářské soutěže i správní soudy, které považovaly v rozhodné době stavební práce uvedené v evidenčních listech změny za změnu původních smluv o dílo, vyžadující novou veřejnou zakázku. Stěžovatelka tak čelí neřešitelné situaci, protože v rozporu se zásadou právní jistoty na jednu stranu má platit nemalou částku žalobkyním na základě rozhodnutí civilních soudů, zároveň by ale přizpůsobení se danému právnímu názoru znamenala riziko spáchání správního deliktu kvůli porušení zákonných povinností.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Přes veškerou komplexnost sporu i podané ústavní stížnosti argumentace stěžovatelky v podstatě vychází především z výše rekapitulovaného prvního okruhu námitek. V něm jde v jádru o tvrzení, že soud prvního stupně nesprávně posoudil skutkový stav věci, neboť odmítl rozlišit provedené práce na ty, které tvořily součást stavby dle Smlouvy o dílo a které nikoliv (označované jako tzv. vícepráce). U druhé skupiny by bylo totiž dle stěžovatelky nutné postupovat prostřednictvím vypsání nových zakázek a teprve po jejich vysoutěžení a podepsání evidenčních listů změny by mohla faktury uhradit. Nalézací soud však dovodil, že dálnice se stavěla formou tzv. měřeného kontraktu, v jehož rámci VOP předpokládaly provedení též dalších prací nutných k dokončení díla i mimo původní soupis prací - proto k rozlišování prací do dvou skupin nepřistoupil. Toto řešení následně potvrdil (výslovně) odvolací i (nepřímo) dovolací soud. Ústavní soud nenašel důvod se vůči postupu obecných soudů vymezovat. S ohledem na již výše vymezenou roli zdejšího soudu mu zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Přes tvrzení stěžovatelky, která podobné vady v rozhodnutích obecných soudů shledala, však extrémní nesoulad nebo projev svévole v nyní posuzované věci nenastaly.
10. Důvodů pro uvedený závěr lze nalézt několik, zde postačí předestřít základní rámec úvah, kterými byl Ústavní soud veden. Je třeba připomenout, že všechny uvedené práce byly převzaty správcem stavby (složkou stěžovatelky) jako součást samotného díla a stejně tak byly správcem stavby uznány příslušné faktury k proplacení. Tvrzení stěžovatelky, že přesto měla být u některých prací konána výběrová řízení a uzavřeny dodatky ke Smlouvě o dílo, nelze akceptovat, neboť zmíněné "formality" by logicky musely být provedeny před samotným zhotovením předmětných prací, což ostatně výslovně uvádějí VOP. Je dále paradoxní, že stěžovatelka uznává, že rozlišování provedení staveb by znamenalo posouzení mnoha tisíc dílčích položek výstavby (viz bod 22 ústavní stížnosti), ale sama neuvádí žádné konkrétní příklady jí tvrzených víceprací. Místo toho použila příklad ad absurdum, že podle výkladu obecných soudů by nevadilo, kdyby místo dálnice vedené na povrchu by žalobkyně zakopaly dálnici třeba do tunelu. Přehlíží přitom, že v takovém případě by správce stavby provedení vůči původnímu záměru zcela odlišných či nesouvisejících prací (doufejme) nepotvrdil a faktury neuznal. S tím souvisí i neodbytná otázka, nakolik by vlastně ono rozlišovaní dožadované stěžovatelkou (mimo formální procesní postup) mělo vlastně reálný dopad, neboť sama uznává, že v případě víceprací by byla veřejná zakázka beztak zadána bez uveřejnění a realizovaly by jí žalobkyně, a to za shodnou cenu jako u prací v původní smlouvě (srov. bod 14 a 15 ústavní stížnosti).
11. Jelikož Ústavní soud nepřisvědčil prvnímu okruhu námitek, nemohl vyhovět ani okruhu druhému, neboť ten v zásadě vycházel z toho, že Nejvyšší soud chybně akceptoval (skutková) východiska nalézacího a dovolacího soudu a následkem toho údajně protiústavně označil dovolání za nepřípustné (srov. zejména body 37 a 41 ústavní stížnosti). Pokud ale zmíněná východiska v ústavním přezkumu obstála (viz předchozí dva body tohoto usnesení), nemohl přístup dovolacího soudu porušit právo stěžovatelky na spravedlivý proces a bránit jí v soudní ochraně.
12. Poslední okruh námitek se vázal k tvrzenému odlišnému přístupu civilních a správních soudů k projednávané otázce. Čistě formálně vzato je stěžovatelkou tvrzený rozpor hypotetický. Správní soudy dovozují, že práce nad rámec původní stavby se mají soutěžit. To ale civilní soudy nikde nepopřely, došly "jen" k závěru, že v řízení posuzované fakturované stavební práce považují za součást stavby. Stěžovatelka opět nikde neuvádí, že by se údajný rozdílný výklad aplikoval na ty samé konkrétní práce, tj. že by například stavbu gabionové zdi X civilní soud vzal za součást stavby, zatímco správní soud ji v jiném řízení posoudil jako vícepráci a za porušení zákona o veřejných zakázkách uložil stěžovatelce pokutu. I kdyby tedy nějaký rozdílný právní názor civilní a správní soudy v teoretické rovině zastávaly, stěžovatelka jí uváděné "neřešitelné situaci" v praxi dle všeho nečelila.
13. V neposlední řadě je vhodné zdůraznit další rozměr věci, který celý případ rámuje. V přezkoumávaném řízení stěžovatelka do jisté míry ex post zpochybňuje jí uzavřené smlouvy a postup vlastní složky v pozici správce stavby a dovolává se poněkud formalisticky pojatých konstrukcí, to vše za účelem zpochybnění nároků žalobkyň spojených se zpožděním plateb za stavbu dálnice z její strany. Stěžovatelka si přitom zdá se nepřipouští zásadní skutečnost, že je to ona jako poskytovatelka zakázek v hodnotách desítek miliard Kč, kdo stanovuje podmínky smluvních vztahů s dodavateli staveb včetně řešení problematiky dodatečných prací a poté kontroluje jejich naplnění. Ústavní soud samozřejmě vnímá, že nejde o problematiku jednoduchou a podobné projekty nelze srovnávat se stavbou kůlny na nářadí, stěžovatelka však má dostatek zkušeností a lidských a odborných zdrojů, aby připravila a poté vynucovala smluvní rámec těchto staveb tak, aby odpovídal jejím i zákonným požadavkům a zároveň se chovala hospodárně ve vztahu k jí svěřeným veřejným finančním prostředkům.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním a skutkovým závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu