ECLI:CZ:US:2021:1.US.1030.21.1
sp. zn. I. ÚS 1030/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tetiany Malyshko, zastoupené Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Azs 43/2020-27 ze dne 12. 2. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad podání ze dne 10. 5. 2021 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelce byla po předchozím kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu (viz rozsudek č. j. 6 Azs 220/2018-30 ze dne 21. 9. 2018) rozhodnutím Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, Inspektorátu cizinecké policie na ML Praha - Ruzyně (dále jen "správní orgán prvního stupně") č. j. CPR-20350-42/PŘ-2017-930504 ze dne 8. 5. 2019 opětovně uloženo podle ustanovení §119 odst. 1 písm. c) bod 2. zákona č. 326/1999 Sb. (dále také "zákon o pobytu cizinců") správní vyhoštění a doba, pro kterou jí nelze umožnit vstup na území členských států EU, byla stanovena na 2 roky (z původních 4 let), a to z důvodu neoprávněně pozměněného schengenského víza. Ministerstvo vnitra jakožto odvolací správní orgán pak rozhodnutím č. j. MV-104555-34/OAM-2017 ze dne 7. 11. 2019 odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zamítlo a rozhodnutí prvoinstančního orgánu potvrdilo. Stěžovatelka proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu podala správní žalobu k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který ji shledal nedůvodnou a rozsudkem č. j. 1 A 73/2019-33 ze dne 28. 1. 2020 ji zamítl. Kasační stížnost stěžovatelky pak Nejvyšší správní soud rubrikovaným rozsudkem rovněž zamítl.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá zaprvé to, že napadený rozsudek nejvyššího správního soudu nerespektoval závazný právní názor vyjádřený v předchozím kasačním rozsudku č. j. 6 Azs 220/2018-30 ze dne 21. 9. 2018, neboť zatímco prvním rozsudkem Nejvyšší správní soud uložil správní orgánům zabývat se otázkou zavinění stěžovatelky při padělání víza, napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud již aproboval postup správních orgánů, které výslovně prohlásily, že otázka zavinění není relevantní, resp. že požadavku Nejvyššího správního soudu nelze vyhovět. Zadruhé pak namítá to, že napadený rozsudek nerespektuje zásadu zákazu sebeobviňování a dovozuje jakousi kvaziobjektivní odpovědnost cizince. Oběma těmito pochybeními tak podle stěžovatelky došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného rozsudku zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
Ústavní soud konstatuje, že porušení namítaného práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Nejvyšší správní soud se jasně a plausibilně vypořádal se všemi uplatněnými námitkami stěžovatelky, včetně nově vznášených námitek stěžovatelky týkajících se překážek vycestování kvůli koronavirové epidemii, přičemž jeho závěru o tom, že správní orgány respektovaly závazný právní názor předchozího kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu (rozsudek č. j. 6 Azs 220/2018-30 ze dne 21. 9. 2018) nelze z ústavně právního hlediska ničeho vytknout. Ostatně již městský soud stěžovatelce vysvětlil, proč se mýlí v tom, že otázkou zavinění se správní orgány nezabývaly (viz body 15 až 17 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 1 A 73/2019-33 ze dne 28. 1. 2020). Dlužno dodat, že (ne)existence zavinění na straně stěžovatelky tak jako tak nemůže zvrátit závěr o tom, že jsou splněny podmínky pro správní vyhoštění, může se však promítnout do délky doby, po niž nebude stěžovatelce umožněn vstup na území členských států EU, což se také stalo.
Ústavní soud uzavírá, že úvahy Nejvyššího správního soudu se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadeného rozsudku odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu