ECLI:CZ:US:2021:1.US.1041.21.1
sp. zn. I. ÚS 1041/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Trejbala, zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti výroku č. I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2021, č. j. 53 Co 383/2020-113, v rozsahu, v němž potvrzuje výroky č. III. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2020, č. j. 21 C 19/2019-86, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení předmětu řízení
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 4. 2021, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadá stěžovatel ve shora specifikovaném rozsahu výše uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a domáhá se jeho zrušení Ústavním soudem pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel také požádal o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, kterýžto procesní návrh však nikterak neodůvodnil.
II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje
3. Výrokem č. I. napadený rozsudek městského soudu potvrdil výroky č. I., III., IV., V., VII. a VIII. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2020, č. j. 21 C 19/2019-86 (dále jen "prvostupňový rozsudek"), a výrokem č. II. nepřiznal žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení.
4. Prvostupňovým rozsudkem, který stěžovatel předmětem řízení před Ústavním soudem neučinil, Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatele, aby byla konstatována nepřiměřená délka soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 7 C 5/2014 a soudního řízení vedeného nejprve u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 31/2014, později u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 56 Cm 48/2016, a aby bylo konstatováno porušení stěžovatelova práva na rozhodnutí jeho věcí v přiměřené době (výrok I.), žalobu na poskytnutí omluvy za nepřiměřenou délku zmíněných soudních řízení (výrok II.), žalobu na zaplacení částky 49 500 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy (výrok III.), žalobu na zaplacení částky 57 750 Kč s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy (výrok IV.), žalobu na zaplacení částky 47 190 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající ve vynaložení nákladů na právní služby vůči věcně nepříslušnému soudu (výrok V.), žalobu na zaplacení částky 117 533,35 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v nepřiměřeně vysokých nákladech právního zastoupení v důsledku neefektivnosti a nehospodárnosti řízení a nesprávného úředního postupu soudů (výrok VI.) a žalobu na zaplacení částky 401 955 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody spočívající v ušlém zisku na obvyklém nájemném. Obvodní soud rovněž uložil stěžovateli zaplatit protistraně na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
5. V řízení před obvodním soudem, které vyústilo ve vydání prvostupňového rozsudku, uplatňoval stěžovatel jako žalobce v předchozím odstavci sumarizované nároky dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky, které mu dle jeho názoru vznikly v souvislosti s řízením vedeným u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 5/2014 a pod sp. zn. 14 C 31/2014, později vedeným u krajského soudu pod sp. zn. 56 Cm 48/2016 (dále jen "řízení o odškodnění").
6. Relevantní procesní vývoj v řízeních, která byla dle stěžovatele zatížena průtahy zakládajícími nároky uplatněné jím v řízení o odškodnění, lze shrnout následovně: V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 5/2014 se stěžovatel v postavení žalobce domáhal vyklizení nemovitosti - bytu a vydání bezdůvodného obohacení ve výši nájemného obvyklého v místě a čase (dále jen "řízení o vyklizení"). Žalovaní v řízení
o vyklizení podali návrh na přerušení řízení, neboť k okresnímu soudu podali proti stěžovateli samostatnou žalobu na určení vlastnického práva k předmětnému bytu, členství ve stavebním bytovém družstvu a nájemního vztahu, o které rozhodoval nejprve okresní soud v řízení vedeném pod sp. zn. 14 C 31/2014 a následně krajský soud v řízení pod sp. zn. 14 C 31/2014 (dále jen "řízení o určení"). Okresní soud v řízení o vyklizení návrhu na jeho přerušení vyhověl do doby pravomocného skončení řízení o určení.
7. Dne 18. 8. 2015 byl vyhlášen rozsudek v řízení o určení, proti němuž žalobce v řízení o určení (který byl současně žalovaným v tou dobou přerušeném řízení o vyklizení) podal odvolání, na jehož podkladě krajský soud vydal usnesení rušící tento rozsudek pro věcnou nepříslušnost okresního soudu, neboť jeho předmětem bylo rovněž určení členství v družstvu, což náleží do věcné příslušnosti krajských soudů. Řízení o určení tak dále vedl krajský soud pod sp. zn. 56 Cm 48/2016. Krajský soud rozhodl rozsudkem dne 26. 1. 2017, proti němuž podal žalobce v řízení o určení (současně žalovaný v tou dobou přerušeném řízení o vyklizení) odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze dne 14. 2. 2018 tak, že rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu, který tak nabyl právní moci dne 22. 3. 2018.
8. Dne 29. 3. 2018 okresní soud rozhodl o pokračování v řízení o vyklizení a dne 14. 5. 2018 byl při jednání vyhlášen rozsudek v tomto řízení, jímž okresní soud uložil žalovaným povinnost vyklidit předmětný byt a předat jej stěžovateli, částečně jim uložil povinnost vydat bezdůvodné obohacení a částečně žalobu na jeho vydání zamítl. Proti tomuto rozsudku nebylo podáno odvolání, a tak dne 27. 6. 2018 nabyl právní moci.
III. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve podrobně rekapituluje průběh řízení
o odškodnění, jakož i řízení o vyklizení a řízení o určení, přičemž neopomíjí ani stručné shrnutí své procesní argumentace a odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Poté přikročuje k vlastnímu odůvodnění svých tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv uvedených výše v bodě 1.
10. Stěžovatel, stručně řečeno, namítá, že délka řízení o vyklizení téměř čtyři roky a délka řízení o určení trvající 4,5 roku převyšuje dobu, která by odpovídala složitosti věci, není založena zaviněním účastníků řízení a lze ji přičíst jednoznačně nesprávnému úřednímu postupu soudů a průtahům v řízení vyvolaných zejména skutečností, že v řízení o určení rozhodoval v prvním stupni věcně nepříslušný soud, v důsledku čehož musel stěžovatel vynaložit zbytečně náklady řízení, které by, nebýt nesprávného úředního postupu okresního soudu, nebyl musel vynaložit, a které jsou nedobytné v důsledku nemajetnosti žalovaných v řízení o vyklizení.
11. Byly tedy splněny všechny předpoklady odpovědnosti za škodu i nemajetkovou újmu dle zákona o odpovědnosti státu. Pakliže v řízení o odškodnění městský soud potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadnutém rozsahu (tj. v rozsahu, v němž obvodní soud zamítl žalobu na zaplacení částek nedosahujících 50 000 Kč z titulu nemajetkové újmy a škody spočívající v nákladech řízení, které stěžovatel musel vynaložit), postupoval v rozporu se zákonem o odpovědnosti státu a rovněž nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 904/08 ze dne 1. 6. 2010, který jednoznačně rozhodování věcně nepříslušného soudu prvého stupně považuje za porušení ústavně zaručeného základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny.
IV. Posouzení Ústavním soudem
12. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí, svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Tak tomu je i v nyní posuzované věci.
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti toliko opakuje argumenty, které uplatnil již v řízení o odškodnění před obvodním i městským soudem, přičemž oba tyto soudy se s nimi úplným a racionálním způsobem vypořádaly. Jelikož stěžovatel na argumentaci těchto soudů v ústavní stížnosti nijak konkrétně nereaguje, staví Ústavní soud do role nové řádné instance, před níž se domáhá dalšího samostatného posouzení nároků, které uplatnil již v žalobě v řízení o odškodnění, jež by nebylo závislé na tom, jak v tomto řízení obecné soudy rozhodly.
14. Takové postavení ovšem Ústavnímu soudu, jak uvedeno výše, nepřísluší, neboť nezasahuje do ústavněprávní roviny, ale představovalo by toliko repetici rozhodování, k němuž jsou příslušné toliko obecné soudy. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti přitom neobsahuje nic, co by jeho věc do této roviny posouvalo.
15. Ústavní soud rovněž konstatuje, že předmětem řízení o ústavní stížnosti je toliko napadený rozsudek odvolacího soudu, jelikož stěžovatel nepožaduje zrušení rozsudku obvodního soudu a expresis verbis opakovaně žádá zrušení toliko napadeného rozsudku městského soudu. Tím se přezkum Ústavního soudu zužuje toliko na posouzení, zda městský soud ústavně konformním způsobem provedl řízení o odvolání a jen v těchto intencích může Ústavní soud zohledňovat i obsah nenapadeného rozsudku obvodního soudu.
16. Úvodem je vhodné zrekapitulovat, že Ústavní soud považuje právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě za nedílnou součást práva na spravedlivý proces (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1665/19 ze dne 26. 5. 2020). Při posuzování nároků uplatněných z tohoto titulu vůči státu tak nikdy obecné soudy nesmí na jednotlivce klást nesplnitelné břemeno ani, byť nepřímo, omezovat rozsah ústavně zaručeného práva na odškodnění dle čl. 36 odst. 3 Listiny [srov. nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 ze dne 24. 7. 2014 (N 143/74 SbNU 215)].
17. Závěr o nepřiměřené délce řízení není vždy závislý na zjištění, že v tomto řízení docházelo ke zbytečným průtahům [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2800/16 ze dne 5. 10. 2017 (N 183/87 SbNU 27)]. Při posuzování (ne)přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet zejména z celkové délky řízení včetně řízení o odškodnění [srov. např. nález
sp. zn. I. ÚS 562/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 120/61 SbNU 741)], jeho složitosti a zavinění účastníků řízení, případně naopak jejich úsilí průtahům předejít či je odstranit [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2979/09 ze dne 13. 5. 2010 (N 107/57 SbNU 377)].
18. Ani spoluzavinění průtahů řízení účastníky řízení však neznamená eo ipso, že by délka řízení nemohla být nepřiměřená, ale v takovém případě je míru tohoto spoluzavinění třeba zohlednit až při stanovení formy odškodnění [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 77/85 SbNU 331), nález sp. zn. III. ÚS 1263/17 ze dne 20. 6. 2017 (N 107/85 SbNU 759) či nález sp. zn. III. ÚS 899/17 ze dne 8. 8. 2017 (N 146/86 SbNU 473)]. Z druhé strany ani pozdější zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nelze automaticky považovat za nedůvodný průtah indikující nepřiměřenou délku řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363)]. Dojde-li k přerušení řízení na návrh účastníka z důvodu vedení jiného řízení, na jehož výsledku závisí i přerušené řízení, je v zásadě nutno do celkové délky přerušeného řízení zahrnout i délku tohoto jiného řízení a posuzovat, zda tato byla přiměřená [nález sp. zn. I. ÚS 3324/15 ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771)].
19. Určení rozsahu náhrady nemajetkové újmy je pak primárně úkolem obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2142/09 ze dne 12. 7. 2012 (N 129/66 SbNU 11)], které při něm musí zodpovědně zohlednit všechny reálné dopady nepřiměřeně dlouhého řízení do života jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2551/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 71/73 SbNU 305)]. V případě náhrady škody musí obecné soudy při stanovení její výše vycházet z toho, zda a v jaké výši by vznikla, kdyby nebylo k nedůvodným průtahům došlo [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3553/15 ze dne 15. 2. 2017 (N 30/84 SbNU 363)], přičemž samotná změna právní úpravy v průběhu řízení však nemůže být důvodem konstatování škody [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 216/09 ze dne 27. 3. 2012 (N 58/64 SbNU 705)].
20. V nynější věci Ústavní soud konstatuje, že se řízení o odškodnění odehrálo v mezích všech shora uvedených ústavněprávních požadavků. Obvodní soud v odůvodnění svého rozsudku, který stěžovatel nota bene ústavní stížností nenapadl, vyložil velmi podrobně průběh řízení o vyklizení i řízení o určení, včetně souslednosti jednotlivých procesních úkonů, jejichž analýzou dospěl k závěru, že v žádném z těchto řízení nedocházelo k neodůvodněným průtahům ze strany obecných soudů.
21. S tímto závěrem se Ústavní soud ztotožňuje, neboť z uvedené souslednosti se podává, že nikde po dobu obou řízení není žádné období, v němž by iniciativa spočívala na straně soudu, a tento by zůstával pasivní po dobu, která by již byť jen vyvolávala pochybnost o své přiměřenosti. Ústavní soud tak nemá důvodu polemizovat s názorem obvodního soudu, s nímž se plně ztotožnil i krajský soud, že reakční doby obecných soudů byly zcela přiměřené.
22. To platí i pro celkové délky řízení o vyklizení a o určení, které obvodní ani krajský soud neshledaly a priori jako nepřiměřené, přičemž se podrobně zabývaly i objemem důkazních úkonů, které celé řízení prodlužovaly, důvody odročení atd. Argumentace stěžovatele je založena především na zpochybnění délky řízení o určení, od níž odvozuje následně údajnou nepřiměřenost délky řízení o vyklizení. Krajský soud se v této otázce přiklonil k argumentaci obvodního soudu, že přerušení řízení bylo důvodné, neboť okresní soud si nemohl právní otázky řešené určovací žalobou vyřešit samostatně jako otázky předběžné, přičemž zrušení prvního rozsudku okresního soudu v řízení o určení pro jeho věcnou nepříslušnost nelze považovat za nedůvodný průtah v řízení, neboť nešlo o procesní pochybení, ale o relevantní otázku odlišného právního názoru okresního soudu a krajského soudu ohledně výkladu pravidel věcné příslušnosti v případě, že se určovací žaloba týká jak vlastnického práva k nemovitosti, tak členství v bytovém družstvu (srov. body 17. a 18. rozsudku obvodního soudu a bod 14. napadeného rozsudku městského soudu).
23. Městský soud rovněž v bodě 14. svého napadeného rozsudku vyložil, proč závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 904/08 nelze na nynější věc uplatnit, neboť v tehdejším řízení šlo o nesprávné posouzení věcné příslušnosti vrchním soudem, proti němuž neexistoval žádný opravný prostředek, na což stěžovatel nijak ve své ústavní stížnosti nereagoval. Chtěl-li by tak s tímto závěrem Ústavní soud polemizovat, musel by tedy za stěžovatele zcela dotvořit jeho argumentaci, což však není jeho úkolem.
24. Za významný právní závěr, proti němuž z ústavněprávního hlediska při absenci relevantní stěžovatelovy argumentace Ústavní soud nemůže sám od sebe vznášet žádnou oponenturu, je třeba považovat i to, že i kdyby řízení o určení vůbec nebylo vedeno, věcně by jeho obsah musel být převzat do řízení o vyklizení, neboť argumentace žalobce v řízení o určení by byla stejně relevantní pro rozhodnutí v řízení o vyklizení i tehdy, byla-li by vznesena z pozice žalovaného v něm (srov. body 17. a 18. rozsudku obvodního soudu a bod 15. napadeného rozsudku městského soudu).
25. Výhrady nelze mít ani proti závěru městského soudu, že irelevantní je i námitka stěžovatele, že po dobu řízení před věcně nepříslušným soudem mu vznikaly zbytečné náklady, které jsou v důsledku nemajetnosti žalovaných v řízení o vyklizení nevymahatelné, protože ani tuto část řízení nelze považovat za zbytečný průtah, nadto náhrada těchto nákladů byla stěžovateli přiznána a žalovaní v řízení o vyklizení byli nemajetní dle vlastních stěžovatelových tvrzení již dávno před jeho zahájením, tedy případná škoda by ani tehdy, kdyby tuto část řízení bylo možno považovat za zbytečný průtah, nevznikla v příčinné souvislosti s ním, ale s nemajetností žalovaných, o níž stěžovatel věděl (srov. bod 18. napadeného rozsudku městského soudu).
26. Ústavní soud tedy shrnuje, že pokud se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu, že řízení o vyklizení ani řízení o určení nebyla zatížena nedůvodnými průtahy a nebyla ani z jiného důvodu nepřiměřená co do svých délek, nemá Ústavní soud těmto závěrům z ústavněprávního hlediska co vytknout, neboť tento závěr městského soudu je v mezích vytyčených předmětem řízení o ústavní stížnosti racionálně odůvodněn, má oporu v podústavní zákonné právní úpravě, odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu a nelze v něm spatřovat žádné rysy svévole či jiné vady zakládající protiústavnost.
V. Závěr
27. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti i jejích příloh bez nutnosti opatřovat si další podklady dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem městského soudu ani postupem předcházejícím jeho vydání nebyla v napadeném rozsahu ani potenciálně porušena žádná ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. Proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
28. Právní osud ústavní stížnosti sdílí i návrh na přiznání náhrady nákladů zastupování před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu