ECLI:CZ:US:2021:1.US.1044.21.1
sp. zn. I. ÚS 1044/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., advokáta, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1344/2020-772 ze dne 6. ledna 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 26/2020-665 ze dne 16. června 2020, a Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 3 T 99/2018-579 ze dne 12. listopadu 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele spolu s dalšími dvěma osobami vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku ve spolupachatelství podle §23 téhož zákona, a uložil jim trest odnětí svobody v trvání tří let do věznice s ostrahou. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání obžalovaných zrušil výrok o trestu a při nezměněném výroku o vině rozhodl znovu a uložil jim trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let, a peněžitý trest ve výši 25 000 Kč s alternativním trestem v trvání tří měsíců. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud zamítl jako podané z jiných než zákonných důvodů.
2. Stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podrobně popisuje zúčastněné osoby a okolnosti, za nichž byl přítomen podpisu závěti zůstavitelem, kterého osobně neznal; svým podpisem měl pouze stvrdit, že listina obsahuje poslední vůli a podepsal ji zůstavitel a dva svědkové. Tato listina však nebyla uznána za pravou s ohledem na zjištění, že podpis zůstavitele je padělán, neboť ani zdravotní stav, ani poloha zůstavitele při podpisu (vleže) nemohla zapříčinit předmětnou deformaci podpisu. V důsledku toho byl stěžovatel stíhán a odsouzen jako společník osob zúčastněných na trestném činu (svědkové); obecné soudy dovodily jeho účast jen na základě závěru o padělku podpisu.
3. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy a nepřipustily jím předestřenou možnost, že i on mohl být obětí podvodu, neboť zůstavitele nikdy dříve ani později neviděl a důvěřoval svým známým (spoluodsouzeným), aniž by tehdy znal jejich trestní minulost. Poukázal rovněž na fakt, že jeho nutnou obhajobu realizovali obhájci ex offo, přičemž první obhájkyně s ním spolupracovala a respektovala jeho návrhy na vedení řízení, druhý obhájce po ustanovení vedl obhajobu (před odvolacím a dovolacím soudem) nezávisle na návrzích a očekávání stěžovatele. V postupu obecných soudů stěžovatel spatřuje porušení zákazu libovůle, zásady presumpce neviny, tím i principu in dubio pro reo a standardů spravedlivého procesu.
4. Z napadených rozhodnutí se podává, že obecné soudy, jak v řízení občanskoprávním, v němž byla napadena závěť zůstavitele, tak i v řízení trestním, vycházeje ze znaleckých posudků, dovodily nepravost podpisu zůstavitele na závěti. Naopak odsouzení svoji obhajobu založili na pravosti podpisu zůstavitele, případně uváděli takové jeho zdravotní obtíže, které by měly vysvětlit odlišnost od jiných podpisů zůstavitele. Obecné soudy ale obhajobě neuvěřily; znalci měli k dispozici podpisy předcházející podpisu závěti jen o několik dní (viz odst. 19 rozsudku nalézacího soudu), v den kdy měla být závěť podepsána, navštívila zůstavitele lékařka, která vyloučila zdravotní obtíže, jak je popisovali odsouzení (viz odst. 33 rozsudku odvolacího soudu). Neprovedení dalších navržených důkazů nalézací soud v odůvodnění rozsudku vysvětlil.
5. Odvolací soud se ve svém rozsudku, v němž změnil pouze výrok o trestu, zcela ztotožnil se závěry nalézacího soudu a konstatoval, že provedené důkazy vzájemně korespondují a prokazují vinu odsouzených (i stěžovatele). V dovolání stěžovatel brojil proti hodnocení důkazů, namítl extrémní rozpor mezi právními závěry a skutkovými zjištěními i porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud se i těmito námitkami zabýval a vyloučil je, poukázal na nekonzistentnost výpovědi stěžovatele i na fakt, že jím předestřená argumentace neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.
6. Také v ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnost závěrů vyvozených obecnými soudy z provedených důkazů a domáhá se zrušení jejich rozhodnutí. Ústavní soud se správností hodnocení důkazů obecnými soudy zabývá jen tehdy, zjistí-li současně i porušení ústavních principů, zejména tzv. práva na spravedlivý proces (ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod); jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s jejich hodnocením neztotožňoval. V projednávané věci Ústavní soud nezjistil tvrzený (extrémní) rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů ani pochybnosti, které by založily nutnost aplikace zásady in dubio pro reo. Namítá-li stěžovatel nedostatečnost nutné obhajoby obhájcem ex offo, nelze než konstatovat, že jako advokát měl a mohl případnou nespokojenost s ustanoveným obhájcem řešit v průběhu řízení ve věci samé.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o porušení jeho základních práv; obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu