ECLI:CZ:US:2021:1.US.1045.21.1
sp. zn. I. ÚS 1045/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Martinem Slimákem, advokátem se sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 10. 2020, č. j. 18 C 121/2019-728 - části výroku I. týkající se částky 25 000 000 Kč a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2021 č. j. 58 Co 7/2021-802 - části výroku I., jímž byl změněn výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 20. 4. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Proti stěžovateli bylo vedeno nezákonné trestní stíhání, jež bylo zahájeno usnesením Policie ČR, útvarem odhalování korupce a finanční kriminality SKPV, 2. oddělení ze dne 21. 7. 2014, č. j. OKFK-2799-655/TČ-2012-251102. K jeho zastavení došlo usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 16. 5. 2018, č. j. VZV 28/2014-470, a to z toho důvodu, že spáchaný skutek nebyl trestným činem. Trestní stíhání stěžovatele tak bylo zastaveno, aniž by bylo zahájeno hlavní líčení a trvalo 3 roky a 10 měsíců.
Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 25 mil. Kč, nárok na náhradu ušlého výdělku a nárok na náhradu budoucího výdělku. Předmětná ústavní stížnost přitom směřuje toliko do výroku týkajícího se zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
Ústavní stížností napadenou částí rozsudku rozhodl nalézací soud o žalobě stěžovatele tak, že se zamítá. K podanému odvolání rozhodl městský soud tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 25 mil. Kč, a to tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli částku 50 tis. Kč, ve zbytku bylo rozhodnutí nalézacího soudu potvrzeno.
Stěžovatel je toho názoru, že částka přiznaná mu rozsudkem odvolacího soudu je příliš nízká a neodpovídá jemu způsobené újmě.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, je nutno připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
Z poučení o opravných prostředcích, jež se dostalo stěžovateli ze strany odvolacího soudu, vyplývá, že proti rozhodnutí, pokud jím byl rozsudek soudu I. stupně změněn, není dovolání přípustné [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], a pokud jím byl potvrzen, lze proti němu podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí k Nejvyššímu soudu ČR. (z veřejně přístupné databáze infosoud na portálu justice.cz se podává, že proti rozsudku odvolacího soudu bylo dne 20. 4. 2021 podáno dovolání k Nejvyššímu soudu).
Ze stížnostního žádání stěžovatele vyplývá, že Ústavní stížností není napadeno celé rozhodnutí odvolacího soudu, ale pouze a jedině ta jeho část, v níž městský soud změnil rozsudek soudu prvního stupně a stěžovateli přiznal zadostiučinění ve výši 50 000 Kč. Jakkoliv považuje stěžovatel výši této částky za nedostatečnou, nic to nemění na tom, že jejím přiznáním, lze jen stěží zasáhnout do jeho práv, natož pak do jeho základních práv (v tomto směru je ústavní stížnost prosta jakékoliv argumentace). Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho žádání co do částky 24 950 000 Kč, nutno uvést, že v této části se nejedná o věc pravomocně skončenou a Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoliv předjímat rozhodnutí obecných soudů.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadené části rozhodnutí obecných soudů lze považovat za řádně odůvodněné a ústavně konformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu