ECLI:CZ:US:2021:1.US.1059.21.1
sp. zn. I. ÚS 1059/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jiřího Krejčího, zastoupeného Mgr. Irenou Lazurovou, advokátkou se sídlem Na Dědinách 733/22, Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích č. j. 2 C 265/2018-192 ze dne 3. 9. 2019, Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 Co 1703/2019-218 ze dne 14. 5. 2020 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3739/2020-298 ze dne 12. 2.2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení neexistence zástavního práva.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se domáhal požadovaného určení, že neexistuje zástavní právo k označeným nemovitostem, zřízené pro pohledávku označenou jako úvěr ve výši 5 000 000 Kč s příslušenstvím, poskytnutý žalovanou banku. Soudy žalobě nevyhověly pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Stěžovatel se totiž domáhal určení neexistence zástavního práva váznoucího na celých nemovitostech, a je proto nutná účast jak žalovaného zástavního věřitele, tak účast všech zástavních dlužníků. Účastníkem řízení však byl pouze stěžovatel (v řízení u soudu žalobce) a nikoliv i dva další zástavní dlužníci. Nepodali-li žalobu na určení neexistence zástavního práva spolu se stěžovatelem, mohl a měl stěžovatel podat žalobu i proti nim, aby se stali účastníky řízení a rozhodnutí ve věci by tak dopadlo i na ně. Žalobu tak bylo nutné zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace, neboť účinky rozhodnutí soudu by nedopadly na všechny nositele práv a povinností, o něž v řízení šlo.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu k otázce věcné legitimace (okruhu účastníků) v řízení o určení, že nemovitost není zatížena zástavním právem, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí a uvádí, že soudy rozhodovaly formalisticky a nepředvídatelně. Zejména je přesvědčen, že řešení otázky věcné legitimace v řízení o určení, zda tu právo je či není, je-li rozhodováno o existenci či neexistenci zástavního práva váznoucího na nemovité věci, která je v podílovém spoluvlastnictví více spoluvlastníků, nevyplývá z právních předpisů ani z judikatury. Poukazuje na to, že ačkoliv požádal při prvním jednání ve věci u Okresního soudu v Prachaticích o vyslovení předběžného právního posouzení soudu k projednávané věci, soud odmítl svůj názor prezentovat, neslevil z formalistického výkladu pravidel poučovací povinnosti a žalobu zamítl. Soudům vytýká, že na věc odmítly aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4004/14, týkající se restitucí rodiny Mašínovy a v tomto směru své závěry dostatečně neodůvodnily.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů na otázku pasivní věcné legitimace, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) dostatečně zabývaly a své závěry srozumitelně odůvodnily. Zejména s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 21 Cdo 679/2001, 21 Cdo 58/2008, 21 Cdo 1676/2005) zdůraznily, že při mnohosti zástavních dlužníků, jež jsou současně podílovými spoluvlastníky zástavy (zástavním právem zatížené nemovitosti), logicky platí, že se nutně řízení o určení, zda tu je či není zástavní právo zatěžující jimi spoluvlastněnou nemovitost, týká práv a povinností všech těchto zástavních dlužníků, a proto musí být všichni účastníky takového řízení. Žalobce není legitimován jednat za ostatní zástavní dlužníky (a spoluvlastníky zatížené nemovitosti) a nemůže se domáhat rozhodnutí, které se bude dotýkat více práv, než sám má. Pokud se ostatní zástavní dlužníci rozhodnou, že k žalobci nepřistoupí, musí je v žalobě žalobce označit na straně žalované. Výrok rozsudku je ve smyslu §159a odst. 1 o. s. ř. závazný pouze pro účastníky a zde by došlo k situaci, že by pro zbylé dva zástavní dlužníky nebyl závazný, ačkoli by se týkal jejich práv a povinností (zároveň by pro ně vytvářel překážku věci rozhodnuté).
Soudy se rovněž dostatečně vyjádřily k rozsahu poučovací povinnosti a své závěry, podle nichž ji nelze v projednávané věci vykládat natolik extenzivně, jak požaduje stěžovatel, patřičně odůvodnily. Ostatně bylo na stěžovateli, který měl zřejmě od počátku pochybnosti o správnosti svého procesního postupu, aby zvolil adekvátní procesní prostředek k ochraně svých práv. V tomto směru nezbývá než připomenout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Ze skutečnosti, že soud v konkrétní projednávané věci odmítl požadavek stěžovatele na předběžné právní posouzení, tak nelze pouze s odkazem na formální přístup, dovozovat porušení práva na spravedlivý (řádný) proces.
Rovněž Nejvyšší soud, který shledal dovoláním nepřípustným, s odkazem na svou judikaturu zdůraznil, že za situace, kdy zástavním právem byly zatíženy celé nemovitosti (nikoliv jejich ideální podíl), a žalobce se domáhá určení, že zástavním právem nejsou zatíženy nemovitosti celé (nikoliv jejich ideální podíl), se rozhodnutí ve věci dotkne právní sféry všech zástavních dlužníků ("majitelů předmětu zástavního práva"). A proto musí v řízení - ať již na straně žalobců či na straně žalovaných - jako účastníci vystupovat.
Ústavní soud dále připomíná, jak již mnohokrát konstatoval, že přísluší Nejvyššímu soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší. Nadto rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle judikatury Ústavního soudu zpravidla nepodléhá jeho přezkumné pravomoci, neboť podle ust. §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na shora uvedený nález, Ústavní soud uvádí, že byť je třeba trvat na závaznosti nálezů Ústavního soudu, nelze k aplikaci vyslovených závěrů přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Civilní soudy svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu