ECLI:CZ:US:2021:1.US.1098.21.1
sp. zn. I. ÚS 1098/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Josefa Smutného, advokáta se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti výroku I. usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 9 C 125/2019-193 ze dne 12. 2. 2021, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku I. v záhlaví citovaného usnesení, neboť je přesvědčen, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); stěžovatel dále namítá porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "nalézací soud") výrokem I. ústavní stížností napadeného usnesení zamítl návrh stěžovatele, kterým se domáhal zastavení řízení o žalobě o 464 640 Kč z důvodu nedostatku podmínek řízení (překážky věci rozhodnuté). V odůvodnění svého rozhodnutí nalézací soud uvedl, že v platebním rozkaze uvedeného soudu č. j. 9 C 125/2019-19 ze dne 15. 8. 2019 bylo žalované v dané věci uloženo zaplatit stěžovateli výše uvedenou částku s příslušenstvím. Usnesením nalézacího soudu č. j. 9 C 125/2019-33 ze dne 4. 11. 2019 byl však předmětný platební rozkaz zrušen podle §173 odst. 2 občanského soudního řádu, protože nebyl žalované řádně doručen. Odvolání stěžovatele proti předmětnému usnesení následně odmítnuto. Podle nalézacího soudu ze soudního spisu (včetně tvrzení účastníků) nevyplývá, že by platební rozkaz ze dne 15. 8. 2019 následně "obživnul", resp. že by usnesení nalézacího soudu ze dne 4. 11. 2019 bylo na základě opravného prostředku zrušeno. Nalézací soud proto dospěl k závěru, že platební rozkaz nelze právně kvalifikovat jako rozhodnutí, kterým bylo o žalobě rozhodnuto pravomocně; zrušený platební rozkaz nezakládá překážku probíhajícího řízení (litispendence) ve smyslu §83 odst. 1 občanského soudního řádu, ani překážku věci rozhodnuté (res iudicata) ve smyslu §159a odst. 4 téhož zákona.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že nalézací soud porušil základní procesní principy věci rozhodnuté a právní jistoty, neboť měl na jeho návrh probíhající řízení zastavit. Nalézací soud podle stěžovatele svévolně učinil po ukončeném řízení několik nicotných úkonů. Otázku řádnosti doručení platebního rozkazu měl soud řešit v rámci žaloby pro zmatečnost. Soud však nepřípustně hodnotil pravost podpisu na doručence a bez dokazování zpochybnil tuto veřejnou listinu. Stěžovatel uvádí, že podal proti napadenému usnesení nalézacího soudu odvolání, byť ho nalézací soud poučil, že odvolání nelze podat. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 26. 5. 2021 stěžovatel kromě výše uvedeného uvedl, že kromě žaloby pro zmatečnost se žalovaná mohla proti vadnému (ne)doručení platebního rozkazu bránit návrhem na zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Postup nalézacího soudu však vyloučil jakoukoliv účast stěžovatele v řízení, v rámci kterého by mohl rozporovat tvrzení žalované.
4. Předně je třeba zkoumat, zda jsou k projednání ústavní stížnost dány podmínky stanovené Ústavou a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní soud proto až na výjimky do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy sice existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena (viz např. bod 8 usnesení sp. zn. II. ÚS 929/21 ze dne 13. 4. 2021).
6. V nyní projednávaném případě stěžovatele soudce zpravodaj dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná. Zaprvé, stěžovatel brojí proti rozhodnutí, které není konečné. Jde totiž o rozhodnutí o podmínkách řízení, k jejichž naplnění má soud povinnost přihlížet kdykoli za řízení (srov. §103 občanského soudního řádu). Jinými slovy, jelikož nalézací soud napadeným usnesením pouze zamítl návrh stěžovatele na zastavení řízení pro nedostatek podmínek řízení, řízení před nalézacím soudem dále pokračuje a rozhodnutí ve věci samé bude teprve vydáno. Stěžovatel tedy má možnost dále rozporovat naplnění podmínek řízení jak před nalézacím soudem, tak případně i v rámci opravných prostředků proti konečnému rozhodnutí ve věci samé; obecné soudy tedy nadále mohou poskytnout ochranu základním právům stěžovatele, je-li k tomu skutečně dán důvod. Zadruhé, stěžovatel sám v ústavní stížnosti uvádí, že podal proti rozhodnutí nalézacího soudu odvolání. Řízení o ústavní stížnosti tedy probíhá paralelně s odvolacím řízením, přičemž v takových situacích Ústavní soud odmítá ústavní stížnosti jako nepřípustné pro jejich "předčasnost" (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1831/08 ze dne 14. 10. 2008 či usnesení sp. zn. I. ÚS 454/09 ze dne 19. 3. 2009).
7. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj