ECLI:CZ:US:2021:1.US.1110.21.2
sp. zn. I. ÚS 1110/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 7 To 49/2021-673 ze dne 11. 3. 2021 a usnesení Okresního soudu v Třebíči č. j. 1 Nt 1004/2018-595 ze dne 18. 1. 2021, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem
1. Ústavnímu soudu byla dne 28. 4. 2021 doručena ústavní stížnost (podána bez právního zástupce) stěžovatele směřující proti v záhlaví citovaným usnesením. Podání stěžovatele nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků [§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a pro řízení před Ústavním soudem stěžovatel nebyl zastoupen advokátem (§30 a §31 zákona o Ústavním soudu).
2. Ústavní soud proto vyzval stěžovatele k odstranění vad návrhu. Ve svém podání stěžovatel Ústavnímu soudu sdělil, že byl vzat do výkonu ochranného ústavního léčení v Psychiatrické nemocnici Jihlava a že se nemůže v řízení o ústavní stížnosti dále procesně "bránit". Z napadeného usnesení Okresního soudu v Třebíči (dále jen "okresní soud") zároveň vyplývá, že stěžovateli bylo ochranné ambulantní psychiatrické léčení změněno na ochranné ústavní psychiatrické léčení (ve smyslu §99 odst. 5 trestního zákoníku) z důvodu, že stěžovatel své onemocnění popírá a chybí mu dostatečný náhled na onemocnění a neuvědomuje si, jak vážně je nemocný, s lékaři nespolupracuje a odmítá jakoukoli léčbu. Z uvedených zdravotních důvodů na straně stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že je stěžovateli třeba ustanovit opatrovníka pro řízení o ústavní stížnosti podle §29 odst. 3 občanského soudního řádu, jenž se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně použije (§63 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud proto usnesením ze dne 9. 8. 2021 ustanovil jako opatrovníka advokáta JUDr. Maroše Matiaška, LL. M., advokáta se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33.
3. Ústavní soud následně ustanoveného opatrovníka vyzval k odstranění vad stěžovatelem podané ústavní stížnosti. Současně mu na jeho žádost zaslal kopii původní ústavní stížnosti. Doplnění ústavní stížnosti podané stěžovatelem bylo Ústavnímu soudu doručeno dne 20. 9. 2021.
4. Z doplnění ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 5 odst. 4 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Rekapitulace procesního vývoje
5. Okresní soud usnesením č. j. 1 Nt 1004/2018-68 ze dne 6. 6. 2018 uložil stěžovateli ochranné ambulantní léčení z toho důvodu, že pobyt stěžovatele na svobodě je nebezpečný pro velmi pravděpodobnou recidivitu trestněprávního jednání. Ochranné léčení má za cíl farmakologicky zmírnit emoční naléhavost a výhružnost obsahu petičních projevů stěžovatele, ačkoli úplné vyléčení této poruchy nebylo shledáno prakticky možné. Výkon ochranného ambulantního psychiatrického léčení byl dne 27. 9. 2018 nařízen do ambulance MUDr. Petra Pokorného v Třebíči. Na jeho žádost bylo ochranné léčení dne 6. 1. 2020 nařízeno do ambulance MUDr. Libuše Kabátkové v Třebíči.
6. Napadeným usnesením okresního soudu bylo rozhodnuto o změně uloženého ochranného psychiatrického ambulantního léčení na ústavní. Výkon ochranného ústavního léčení byl nařízen v Psychiatrické nemocnici Jihlava, se sídlem v Jihlavě, Brněnská 455/54. Z lékařských zpráv MUDr. Libuše Kabátkové a MUDr. Petra Pokorného vyplynulo, že stěžovatel odmítá léčbu a je ambulantně neléčitelný. Podle znaleckého posudku MUDr. Petra Hromady se zdravotní stav stěžovatele postupně zhoršuje a jeho jednání je náladovější a méně korigovatelné. Ambulantní ochranné léčení neplní svůj účel; ústavní formou ochranného léčení pak lze reálně dosáhnout sociální úzdravy stěžovatele se současným použitím nezbytné farmakoterapie, kterou lze s ohledem na jeho nesouhlas účinně podávat pouze v ústavní formě léčení. Okresní soud dospěl k závěru, že je velká pravděpodobnost recidivy stěžovatelova jednání s chorobnou zaujatostí a podezíravostí k veřejným institucím a jejím představitelům, jež vedlo v minulosti k zahájení trestného stíhání pro přečin pomluvy a vyhrožování, s cílem působit na orgán veřejné moci. Riziko protiprávního jednání stěžovatele má vzestupnou tendenci, ten současně popírá své vážné onemocnění, nespolupracuje s lékaři a odmítá léčbu. Podle okresního soudu ústavní forma léčby přispěje k tomu, aby stěžovatel začal užívat nezbytnou medikaci, získal patřičný náhled na svou nemoc a započal se sociální úzdravou. Pouze ústavní ochranné léčení může podle okresního osudu zamezit dalšímu protiprávního jednání stěžovatele. Okresní soud neshledal nařízení ústavního ochranného léčení s ohledem na omezení osobní svobody stěžovatele jako nepřiměřené.
7. Proti napadenému usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") stížnost stěžovatele napadeným usnesením zamítl. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele o tom, že nebyly splněny zákonné podmínky ke změně ambulantní léčby na ústavní formu a že okresní soud nerespektoval zásadu přiměřenosti. Se závěry okresního soudu o změně ochranného léčení z ambulantní formy na ústavní se odvolací soud ztotožnil a neshledal v nich žádné pochybení.
III. Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v původně zaslané ústavní stížnosti obsáhle namítá porušení jeho základních lidských práv, jehož se měly dopustit svým postupem orgány veřejné moci v předchozích řízeních, které mají podle stěžovatele ve svém souhrnu za cíl soudní likvidaci jeho osoby, do níž mají být zapleteni jemu ustanovení obhájci, státní zástupci, soudní znalci, ambulantní lékaři i soudy, aby zakryli zločiny spáchané z moci úřední úředními osobami na rodině stěžovatele a jeho dětech. Stěžovatel rekapituluje průběh rozličných řízení předcházejících předmětnému řízení o změně ochranného léčení, počínaje rozvodem manželství stěžovatele v roce 2007 a poukazuje na vadné postupy zapojených subjektů. Žádné trestné činnosti se nedopustil, neboť jeho stížnosti na úřednice orgánu sociálně právní ochrany dětí v Moravských Budějovicích (jejichž tvrzení měly být podle stěžovatele podkladem pro rozvod jeho manželství) se zakládají na pravdě a dosud nebyly žádným způsobem prověřeny. Stěžovatel dále rozporuje zastavení trestního stíhání a nařízení ambulantního ochranného léčení, neboť žádným onemocnění netrpí a ani to nebylo prokázáno. Stejně tak změna ochranného léčení z ambulantní formy na ústavní je nezákonná, neboť nebylo vysvětleno, na základě čeho a proč se soud vůbec zabýval jeho zdravotním stavem.
9. Ve svém doplnění ústavní stížnosti učiněném prostřednictvím ustanoveného opatrovníka stěžovatel namítá, že uložené ochranné léčení v ústavní formě není v jeho případě přiměřené, pobyt stěžovatele na svobodě není nebezpečný. Dále poukazuje na subsidiaritu ústavní formy ochranného léčení, jež postrádá v jeho případě účelu; bylo-li již ochranné léčení uloženo, postačuje v ambulantní formě. Konečně stěžovatel namítá, že v jeho případě nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav; soudy pouze převzaly závěry znaleckého posudku, aniž by zohlednily další okolnosti případu. Stěžovatel odkazuje též na závěry Ústavního a Nejvyššího soudu týkající se ukládání ústavního ochranného léčení.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Vady původní ústavní stížnosti byly odstraněny na výzvu Ústavního soudu doplněním ústavní stížnosti a tuto lze považovat za formálně bezvadnou. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, stěžovatel byl účastníkem v řízeních před obecnými soudy [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného usnesení odvolacího soudu (§72 odst. 3 téhož zákona); stěžovatel je zastoupen ustanoveným opatrovníkem, jímž je advokát (§30 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, protože stěžovatel efektivně vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu právní řád k ochraně jeho práva poskytuje; Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Argumentace stěžovatele v nedoplněné ústavní stížnosti se z velké části míjí s jejím předmětem, jelikož polemizuje s postupy orgánů veřejné moci, jež nesouvisejí s nyní projednávanou věcí. Postupy orgánů veřejné moci v řízeních odlišných od řízení o změně ochranného psychiatrického ambulantního léčení, jakož i rozhodnutí z těchto řízení vzešlá, nejsou a ani nemohou být předmětem přezkumu stran Ústavního soudu v tomto řízení o ústavní stížnosti. Ústavní soud se proto omezil na vypořádání ústavněprávní argumentace týkající se napadených usnesení.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů. Jeho pravomoc je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Ochranné léčení představuje jeden z ústavně přijatelných důvodů zásahu do práva na zachování tělesné a duševní integrity, tedy práva, aby člověk nebyl podrobován lékařským zákrokům proti své vůli. Takovýto zásah však musí být proveden v souladu s limity stanovenými čl. 4 odst. 4 Listiny. Při zásahu do předmětného základního práva je třeba šetřit jeho podstatu i smysl a případná zákonná omezení musí být vykládána restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2843/18 ze dne 30. 4. 2019 (N 74/93 SbNU 371)]. Při ukládání ochranného léčení je nutné přísně uplatňovat zásadu přiměřenosti a zásadu subsidiarity léčení ústavního ve vztahu k léčení ambulantnímu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3654/10 ze dne 3. 3. 2011 (N 35/60 SbNU 425)], což platí i pro rozhodování o případné změně formy ochranného léčení (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3801/19 ze dne 17. 12. 2019; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
15. Podmínkami uložení ústavního ochranného léčení osobě s duševní poruchou se Ústavní soud rovněž zabýval v nálezu sp. zn. III. ÚS 3675/16 ze dne 11. 4. 2017 (N 58/85 SbNU 81), ve kterém mimo jiné dospěl k závěru, že při posuzování přiměřenosti tohoto opatření lze vzít v úvahu i možnost recidivy trestného jednání v důsledku duševní poruchy stěžovatele (viz bod 23 citovaného nálezu). Podobně pak nedostatek náhledu na chorobu může být důležitý, byť rovněž nikoli jediný důvod pro uložení tvrdšího opatření; rozhodující je vždy celkový kontext věci (viz bod 27 citovaného nálezu).
16. Ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou především v rovině podústavního práva. Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení a dospěl k závěru, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnily a nevykročily tak z ústavněprávních mantinelů. Okresní soud přesvědčivě vyložil, že v případě stěžovatele jsou splněny zákonné podmínky pro změnu ochranného léčení z ambulantní formy na ústavní, současně vypořádal všechny navržené a provedené důkazy. Stěžejní závěry znaleckého posudku pouze mechanicky nepřebral, ale zohlednil i další skutečnosti, jež vyšly v rámci dokazování najevo. Kromě znaleckého posudku svůj závěr o zdravotním stavu stěžovatele opřel také o lékařské zprávy jeho ambulantních lékařů a o svědeckou výpověď jednoho z nich. Okresní soud rovněž přihlédl ke zjištěné skutečnosti, že stěžovatel ve svém protiprávním jednání nadále pokračuje. Dospěl tedy k ústavně konformnímu závěru, že jsou splněny předpoklady ke změně ochranného ambulantního psychiatrického léčení na ústavní podle §99 odst. 5 trestního zákoníku.
17. Vedené důkazní řízení a zejména následné hodnocení provedených důkazů stran okresního soudu, je výsledkem zásady volného hodnocení důkazů, jež však patří k pravomocem obecných soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při zjištění extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými a právními závěry z něho vyvozenými [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Žádná taková zjištění však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
18. Okresní soud se zabýval též přiměřeností jím nařizované změny ambulantní formy ochranného léčení na ústavní. Poukazuje-li stěžovatel s odkazem na závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 502/02 ze dne 3. 11. 2004 (N 166/35 SbNU 257) na skutečnost, že jím páchaná trestná činnost není svou závažností srovnatelná s činy, za které by bylo nutno uložit nepodmíněný trest svobody a u kterých zejména přichází nařízení ústavní ochranné léčby v úvahu, je třeba poznamenat, že v témže nálezu Ústavní soud akcentoval posuzování formy ochranného léčení prvořadě potřebou léčby, nikoli výlučně stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost (k tomu srov. též např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3942/17 ze dne 30. 1. 2018). Dovodil-li okresní soud, že ambulantní forma léčení není v případě stěžovatele dostačující, neboť stěžovatel postrádá dostatečný náhled na onemocnění, nedodržuje podmínky ambulantní léčby a neužívá předepsanou medikaci, konvenuje takový závěr ustálenému právnímu názoru Ústavní soudu ohledně přiměřenosti nařizované ústavní formy léčení, jakož i ohledně její subsidiarity (srov. např. již citované nálezy sp. zn. I. ÚS 3654/10 a sp. zn. III. ÚS 3675/16). Je též třeba na závěr uvést, že ústavní ochranné léčení - a s tím související zásah do osobní svobody stěžovatele - je možné kdykoli změnit na formu ambulantní, pomine-li potřeba ústavní formy; to ostatně uvádí i okresní soud v napadeném usnesení.
19. Odvolací soud se s námitkami obsaženými ve stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení okresního soudu vypořádal, přičemž v jeho postupu neshledal žádné procesní pochybení. Ústavní soud proto ani v usnesení odvolacího soudu neshledal žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
VI. Závěr
20. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu