ECLI:CZ:US:2021:1.US.1118.21.1
sp. zn. I. ÚS 1118/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti advokátky JUDr. Lucie Hrdé, sídlem Vinohradská 343/6, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. února 2021 sp. zn. 1 Tmo 5/2021 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2021 č. j. 63 Tm 7/2019-780, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 3 ve spojení s čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze (dále také "městský soud") sp. zn. 63 Tm 7/2019, stěžovatelka zastupovala poškozeného v trestním řízení. Po skončení řízení podala návrh na přiznání odměny za zastupování poškozeného v trestním řízení a úhradu nákladů na znalecký posudek. Svůj návrh opřela o to, že poškozený byl zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů, a disponuje tak nárokem na bezplatnou právní pomoc podle §51a odst. 2 trestního řádu.
3. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl, že podle §151 odst. 3, odst. 6 trestního řádu a contrario se stěžovatelce nepřiznává částka 64 214,70 Kč jako odměna za zastupování a úhrada hotových náklad (výrok I) a podle §151a trestního řádu a contrario stát neponese náklady na znalecký posudek ve výši 6 050 Kč. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že poškozeného nepovažuje za zvlášť zranitelnou oběť, neboť se sice stal obětí trestného činu, který zahrnoval násilí, nebyla ovšem splněna podmínka existence zvýšeného nebezpečí způsobení druhotné újmy. Jde-li o znalecký posudek, dle soudu se ve spise znalecký posudek, který si měl poškozený vyžádat, vůbec nenachází, nebyl proveden k důkazu a poškozený takový postup ani nenavrhoval. Ve spise se nachází pouze znalecký posudek, který si zadával a hradil orgán činný v trestním řízení.
4. Stěžovatelčinu stížnost Vrchní soud v Praze (dále také "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že poškozeného nelze považovat za zvlášť zranitelnou oběť, neboť nebyla splněna podmínka tzv. druhotné viktimizace, přičemž stěžovatelka ve stížnosti ani neuvedla žádné konkrétní skutečnosti, které by za hrozbu druhotné viktimizace poškozeného bylo možno považovat. Vrchní soud dále konstatoval, že není pravda, že by s poškozeným bylo po celou dobu řízení zacházeno jako se zvlášť zranitelnou obětí, neboť výslech poškozeného se nevedl za podmínek vyplývajících z §20 zákona o obětech trestných činů a poškozenému nebyla poskytnuta ani jiná poučení a přiznány výhody, na které má zvlášť zranitelná oběť nárok. Namítala-li stěžovatelka, že měl městský soud rozhodnout alespoň o povinnosti odsouzeného uhradit odměnu a náklady stěžovatelky, uvedl vrchní soud, že stěžovatelka se domáhala přiznání odměny a náhrady výdajů z toho důvodu, že poškozený má nárok na bezplatnou právní službu, nešlo tedy o situaci, kdy by poškozený náklady uhradil a stěžovatelka se jeho jménem domáhala po odsouzeném náhrady. Pokud se týče nákladů na posudek, stěžovatelka údajně ve své stížnosti s odůvodněním výroku II usnesení městského soudu nijak nepolemizovala, navíc ani nedoložila existenci znaleckého posudku, pouze fakturu, podle níž znalci uhradila 5 000 Kč s DPH.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy nerespektovaly její právo na legitimní očekávání nabytí majetku a právo na spravedlivou odměnu za práci. Poškozený vyhledal její služby na doporučení ukrajinské ambasády, jelikož vzhledem ke své ukrajinské národnosti nebyl schopen dostatečně hájit svá práva v trestním řízení. Stěžovatelka následně vyrozuměla policejní orgán o převzetí právního zastoupení poškozeného a položila dotaz, zda je poškozený veden v evidenci jako obzvlášť zranitelná oběť. Vrchní komisař ji posléze informoval, že poškozeného lze považovat za zvlášť zranitelnou oběť ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Stěžovatelka tak poškozeného zastupovala v domnění, že náklady, které jí v souvislosti s trestním řízením vznikly, jí budou v případě vyslovení viny nad obviněným uhrazeny na náklady státu.
6. Stěžovatelka se domnívá, že pokud by jakýkoli orgán činný v trestním řízení nabyl ohledně statusu poškozeného pochybnosti, jistě by o tom poškozeného včas vyrozuměl, což se nestalo. Termín "zvlášť zranitelná oběť" stěžovatelka použila i v připojení poškozeného s nárokem na náhradu škody újmy, aniž by to příslušné orgány jakkoli rozporovaly.
7. K odůvodnění napadených rozhodnutí stěžovatelka uvádí, že §2 zákona o obětech trestných činů má být aplikován preventivně, nikoli ex post. Pokud by bylo rozhodováno o statusu zvlášť zranitelné oběti až na základě vzniku druhotné újmy, ztrácel by tím institut svůj význam. Odebrání statusu zvlášť zranitelné osoby poškozenému po dvou letech považuje stěžovatelka za rozporný s principem právní jistoty, přičemž poukazuje i na zákaz retroaktivity právních norem, městský soud se však údajně s jejími námitkami nevypořádal.
8. Dostatečného vypořádání námitek se stěžovatelce dle jejích slov nedostalo ani od vrchního soudu, který řešil, zda byla poškozenému způsobena druhotná újma, ačkoli účelem zákona o obětech trestných činů je druhotné újmě zabránit, a ustanovení §2 odst. 5 tak má být aplikováno ještě před jejím způsobením. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje na usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 55 To 195/2020-11 ze dne 4. 6. 2020, podle kterého pokud orgán činný v trestním řízení dojde k závěru, že určitá osoba není obětí trestného činu ve smyslu zákona o obětech trestných činů, měl by o této skutečnosti učinit úřední záznam, proti kterému se lze bránit postupem dle §157a odst. 1, odst. 2 trestního řádu. V nyní posuzované věci však údajně nikdo v průběhu trestního řízení pochybnosti ohledně postavení poškozeného jako zvlášť zranitelné oběti nevznesl.
9. Stěžovatelka dále poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 289/12 ze dne 9. 10. 2012 s tím, že dle právní věty formulované analytickým oddělením Ústavního soudu ústavně konformní výklad §154 odst. 2 trestního řádu umožňuje přiznat poškozenému náhradu nákladů v souvislosti s přibráním zmocněnce i tehdy, jestliže poškozený takový nárok nevznesl, soudy tak ovšem nyní nepostupovaly.
10. Stěžovatelka se obává, že pokud by zvolený postup soudů byl Ústavním soudem akceptován, došlo by ze strany subjektů zapsaných v registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů k odmítání zastupování poškozených v adhezním řízení, jelikož by byli v nejistotě ohledně přiznání odměny. Stejně tak může docházet k situacím, kdy subjekt v registru zapsaný sdělí poškozenému, že má nárok na bezplatnou právní pomoc, což potvrdí i policejní orgán, ale po skončení řízení se s tímto názorem soud neztotožní a zmocněnec po poškozeném následně bude odměnu vymáhat. To údajně povede k tomu, že se poškození raději adhezního řízení nezúčastní.
11. Konečně, stěžovatelka poukazuje na to, že k vyčíslení nákladů na znalecký posudek přiložila fakturu, která je uvedena na její jméno. Znalce MUDr. Procházku stěžovatelka údajně přibrala svým opatřením ze dne 28. 8. 2019, nebyl tedy přibrán policejním orgánem. To údajně ukazuje neodbornost a laxnost přístupu městského soudu.
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Soudy založily napadená rozhodnutí na tom, že stěžovatelka zastupovala v trestním řízení poškozeného, který nebyl zvlášť zranitelnou obětí ve smyslu §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů. Stěžovatelka podrobněji tento závěr nezpochybňuje, resp. nepředkládá dostatečné a konkrétní argumenty pro závěr, že poškozený naplňoval zákonné podmínky pro to, aby byl za zvlášť zranitelnou oběť považován. V tomto směru tedy nezbývá než odkázat zejména na odůvodnění usnesení městského soudu, který se touto otázkou podrobně zabýval (a to právě i z pohledu toho, zda poškozenému sekundární viktimizace vůbec hrozila, nikoli nutně zda k ní opravdu došlo). Lze dodat, že městský soud o svém závěru neměl pochyby, pročež vyloučil i případnou aplikaci presumpce dle §3 odst. 1 zákona o obětech trestných činů (srov. k tomu ale i logickou argumentaci vrchního soudu v bodu 23 napadeného usnesení).
14. Stěžovatelka se místo definice zvlášť zranitelné oběti zaměřuje na to, že jí policejní orgán na její dotaz odpověděl, že poškozeného lze za zvlášť zranitelnou oběť považovat. Zároveň však stěžovatelka v ústavní stížnosti uznává, že status zvlášť zranitelné oběti nemůže být založen sdělením policejního orgánu, nýbrž vyplývá přímo ze zákona. Aby přitom poškozený byl zvlášť zranitelnou osobou dle §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, musí splňovat hned několik podmínek [srov. oproti tomu §2 odst. 4 písm. a) zákona o obětech trestných činů], čehož si stěžovatelka jako práva znalá advokátka musela být vědoma. Jakkoli totiž stěžovatelka dle svých slov poškozeného informovala, že "vzhledem k právní kvalifikaci protiprávního jednání, kterého se vůči jeho osobě dopustil mladistvý, by měl poškozený požívat v trestním řízení postavení zvlášť zranitelné oběti", je ze zákona zřejmé, že pouhá právní kvalifikace protiprávního jednání, nejde-li o případy dle §2 odst. 4 písm. c) zákona o obětech trestných činů, nepostačuje, jelikož zvlášť zranitelnou obětí dle písm. d) téhož ustanovení se rozumí oběť, u které (krom dalších podmínek) "je v konkrétním případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy" (srov. i usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1777/20 ze dne 7. 7. 2020).
15. Posouzení posledně uvedené podmínky nemusí být vždy triviální, což však neznamená, že za zvlášť zranitelnou oběť bude považován kdokoli či že advokát může své případné pochyby závazně vyřešit dotazem na policejní orgán. Rozhoduje-li v určité věci o odměně za zastupování a úhradě výdajů zmocněnce, který tvrdí, že poškozený je zvlášť zranitelnou obětí dle §2 odst. 4 písm. d) zákona o obětech trestných činů, soud, je právě na něm, aby posoudil, zda jsou uvedené podmínky splněny. Jak uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2842/20 ze dne 24. 11. 2020, soud má v takovém případě "povinnost ‚předběžně' posoudit, zda je namístě považovat [poškozeného] za zvlášť zranitelnou oběť, a v případě kladného závěru jí následně přiznat nárok na bezplatné právní zastoupení, a tedy rozhodnout o náhradě účelně vynaložených nákladů právního zastoupení zmocněncem". Soud přitom nemůže být vázán dopisem policejního orgánu (opak nevyplývá ani ze stěžovatelkou citovaných rozhodnutí krajských soudů), čehož si stěžovatelka jako právní profesionálka musela být navzdory svým nepřiléhavým odkazům na zákaz retroaktivity vědoma (ostatně už městský soud poukázal na to, že policejní orgán ve svém sdělení vyšel pouze z toho, že vůči poškozenému bylo užito násilí, aniž by se jakkoli zmínil o dalších, stěžovatelce známých podmínkách statusu zvlášť zranitelné osoby). U stěžovatelky tedy nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že jí bude odměna a náhrada výdajů vůči státu přiznána. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že vrchní soud argumentoval i tím, že s poškozeným ve skutečnosti během trestního řízení jako se zvlášť zranitelnou obětí ani zacházeno nebylo, přičemž jeho argumenty uvedené v bodu 21 napadeného usnesení zůstaly v ústavní stížnosti bez odezvy.
16. Poukazuje-li stěžovatelka na ohrožení právní jistoty a důsledky, které výklad soudů může mít, je potřeba uvést, že případné nejistotě bylo v nyní posuzované věci možno předejít, ovšem nikoli dotazem na policii, ale prostřednictvím §51a odst. 4 trestního řádu. Je pravda, že pro to, aby zmocněnci poškozeného, který je zvlášť zranitelnou obětí, byly přiznány náklady právního zastoupení vůči státu, není potřeba předchozího rozhodnutí o tom, že poškozený má nárok na právní pomoc poskytovanou zmocněncem bezplatně. Stejně tak platí, že zvlášť zranitelná oběť má právo na bezplatnou právní pomoc i v případě, že si zmocněnce zvolí sama. Ovšem poškozený, má-li on, resp. advokát, kterého si za svého zmocněnce vybral, o statusu zvlášť zranitelné osoby pochybnosti, si může nechat zmocněnce ustanovit soudem (a tak je běžně postupováno), přičemž obvykle nic nebrání tomu, aby soudy ustanovily advokáta z registru poskytovatelů pomoci obětem trestných činů, se kterým již poškozený zahájil spolupráci. Soud pak při rozhodování o ustanovení zmocněnce posoudí právě to, zda lze poškozeného považovat za zvlášť zranitelnou oběť. Není tedy důvod se domnívat - jak činí stěžovatelka - že "by se poškození raději neúčastnili adhezního řízení, jelikož by... neměli jistotu, jestli náklady spojené s účastí zmocněnce ... skutečně nese stát".
17. Ústavní soud dále poznamenává, že stěžovatelka nebyla o odměnu za svou práci připravena, neboť napadenými rozhodnutími bylo rozhodováno pouze o tom, zda má stěžovatelka tento nárok vůči státu. Napadená usnesení nic nemění na jejím případném nároku vůči poškozenému ani na případném nároku poškozeného vůči obviněnému. Namítá-li stěžovatelka v této souvislosti, že městský soud měl alternativně rozhodnout o povinnosti odsouzeného hradit odměnu a vzniklé náklady, tak dle §155 odst. 4 trestního řádu (viz i §154 odst. 2 trestního řádu) se o tomto nároku rozhoduje na návrh poškozeného.
18. Stěžovatelka v této souvislosti cituje analytickou právní větu nálezu sp. zn. II. ÚS 289/12 (která není součástí rozhodnutí a má pouze anotační a informativní význam), podle níž ústavně konformní výklad §154 odst. 2 trestního řádu umožňuje přiznat poškozenému náhradu nákladů v souvislosti s přibráním zmocněnce i tehdy, jestliže poškozený "takový nárok" nevznesl. Je ovšem zřejmé, že si stěžovatelka ani nepřečetla samotný nález, v důsledku čehož poněkud dezinterpretovala, o jakém nároku, který poškozený nemusí vznášet, Ústavní soud hovoří. Dle §154 odst. 2 trestního řádu v tehdejším znění mohl soud rozhodnout na návrh poškozeného o tom, že se odsouzenému ukládá povinnost uhradit zcela nebo zčásti náklady související s účastí poškozeného v trestním řízení, a to i v případě, že poškozenému nebyl přiznán nárok na náhradu škody ani zčásti. V tehdejší věci soudy zamítly žádost poškozené o uložení odsouzenému povinnosti k náhradě nákladů souvisejících s přibráním zmocněnce mimo jiné s odůvodněním, že §154 odst. 2 trestního řádu se týká jen poškozeného, který uplatnil vůči obžalovanému nárok na náhradu škody. Ústavní soud tento výklad odmítl a v bodu 34 předmětného nálezu konstatoval, že "§154 odst. 2 trestního řádu je proto namístě vykládat tak, že poškozenému může být oproti odsouzenému přiznáno právo na náhradu nákladů poškozeného v trestním řízení i tehdy, jestliže poškozený nárok na náhradu škody nebo imateriální újmy nevznesl". Nešlo tedy vůbec o to, zda mají soudy rozhodovat o nároku na náhradu nákladů v souvislosti s přiznáním zmocněnce bez toho, aby poškozený nárok na náhradu nákladů vznesl (ostatně v posuzované věci poškozená žádost podala), nýbrž zda lze uvedenou náhradu přiznat tehdy, pokud poškozený nevznesl nárok na náhradu škody nebo imateriální újmy.
19. Jde-li o náklady na znalecký posudek, stěžovatelka zejména měla související námitky uplatnit již ve stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí. Ústavní stížnost je vybudována na principu subsidiarity, stěžovatelé si nemohou ponechávat určité argumenty jako pomyslné eso v rukávu, které neuplatní v opravných prostředcích v rámci soustavy soudů a následně je "vytasí" před Ústavním soudem. Lze každopádně dodat, že přiložená faktura nedokládá, že by znalecký posudek založený na č. l. 245 a násl. byl zpracován na náklady stěžovatelky. Neplyne z ní ani (a stěžovatelka to ostatně netvrdí), že by předmětná částka 6 050 Kč byla vynaložena na jiný ve věci použitý znalecký posudek. Zmíněný znalecký posudek na č. l. 245 byl vyhotoven 31. 3. 2019 (orgánům činným v trestním řízení byl dodán 10. 4. 2019), přičemž znalec byl přibrán opatřením policejního orgánu ze dne 25. 3. 2019, které je založeno na č. l. 241. Není tedy úplně zřejmé, na základě čeho stěžovatelka tvrdí, že "není ... pravda, že by soudní znalec byl přibrán policejním orgánem", a jak stěžovatelka mohla přibrat znalce "svým opatřením ze dne 28. 8. 2019", tedy takřka půl roku poté, co byl posudek vyhotoven.
20. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu