ECLI:CZ:US:2021:1.US.1127.21.1
sp. zn. I. ÚS 1127/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti A. V., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem Praha 10, Šrobárova 2002/40, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 4. 2019, č. j. 54 EXE 3062/2010-675, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2020 č. j. 19 Co 331/2019-787 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2021 č. j. 20 Cdo 192/2021-1053, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 a čl. 95 Ústavy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze odmítl odvolání stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ve věci exekuce, vedené pro dlužné a běžné výživné nezletilých dětí stěžovatele. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele a matky oprávněných odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř, neboť v dané věci se jednalo o exekuci ve věci výživného pro nezletilé děti, upravené v hlavě páté části druhé zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen (z. ř. s.") (§511 a násl. z. ř. s.) a současně se nejednalo o žádnou z výjimek taxativně vymezených v §30 z. ř. s.
Stěžovatel v ústavní stížnosti především nesouhlasí se závěrem soudů, že na dlužné výživné nelze započítávat platbu ve výši 60 000 Kč, která odešla ze společnosti REVAN s. r. o., jíž byl stěžovatel v době, kdy došlo k této platbě, jednatelem. Podrobně argumentuje důvody, pro které by dlužné výživné mělo být o tuto platbu sníženo. Ve vztahu k usnesení dovolacího soudu uvádí, že se řídil poučením odvolacího soudu, v němž bylo uvedeno, že proti předmětnému rozhodnutí lze podat dovolání za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. Stěžovatel uvádí, že mu nelze přičítat k tíži, že se tímto poučením řídil a jeho ústavní stížnost je tak podaná v zákonné lhůtě.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Pro posouzení ústavní stížnosti je zásadní rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl pro jeho nepřípustnost ze zákona. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že v dané věci se jedná o exekuci ve věci výživného pro nezletilé děti, upravené v hlavě páté části druhé z. ř. s." a současně se nejedná o žádnou z výjimek taxativně vymezených v §30 z. ř. s. Dovolací soud v této souvislosti připomněl, že právní úprava (ne)přípustnosti dovolání proti rozhodnutím vydaným v řízeních podle hlavy páté části druhé z. ř. s. se s účinností od 1. 1. 2014 přesunula z ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení) do §30 z. ř. s. Podle §30 odst. 1 z. ř. s., není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. S odkazem na svou judikaturu dovolací soud také doplnil, že na přípustnost dovolání nelze usuzovat ani z poučení obsaženého v závěru písemného vyhotovení usnesení odvolacího soudu a že nesprávné poučení samo o sobě přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nemůže založit.
Ústavní soud uzavírá, že napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze s ústavního hlediska nic vytknout, a proto v této části ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je nebylo třeba vyčerpat před podáním ústavní stížnosti. Za situace, kdy zákon podání dovolání výslovně nepřipouští a nejde tedy o případ, kdy by přípustnost dovolání závisela na uvážení samotného Nejvyššího soudu, pak plyne lhůta pro podání ústavní stížnosti od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv od doručení rozhodnutí odmítavého usnesení Nejvyššího soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 40/93 či usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97).
Stěžovatel neuvedl datum doručení rozhodnutí městského soudu, kterým bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti usnesení obvodního soudu. Nicméně z elektronické databáze infosoud a z dotazu na Obvodním soudu pro Prahu 10 i na Nejvyšším soudu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutí městského soudu nabylo právní moci dnem 6. 4. 2020, dovolání bylo podáno dne 29. 5. 2020 a spis s dovolacím návrhem byl Nejvyššímu soudu doručen dne 21. 1. 2021. Na základě těchto skutečností může Ústavní soud prokazatelně dospět k závěru o opožděnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozhodnutí městského a obvodního soudu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 2211/18, II. ÚS 2210/18).
Ve vztahu ke stěžovatelově argumentaci, že postupoval v souladu s poučením o přípustnosti dovolání, které bylo obsaženo v rozsudku odvolacího soudu, Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na to, že v předmětném poučení bylo jasně uvedeno, že "Proti tomuto rozhodnutí je přípustné dovolání za podmínek uvedených v §237 o. s. ř. ve lhůtě dvou měsíců od doručení jeho písemného vyhotovení k Nejvyššímu soudu České republiky v Brně prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 10. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.)." Městský soud tedy v poučení nezdůraznil nic jiného než podmínky uvedené v ustanovení §237 o. s. ř., k nimž celostně nepochybně náleží také jasné zákonné podmínky vylučující jeho přípustnost uvedené v §238 o. s. ř., resp. jak je výše uvedeno v §30 z. ř. s. Ústavní soud uznává, že odvolací soud poučil stěžovatele ne zcela přímým a poněkud zavádějícím způsobem, ačkoliv šlo o rozhodnutí ve věci, v níž zákon dovolání nepřipouští. Taková vada však nedosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv, resp. práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto nedopatření na straně odvolacího soudu je ostatně pouze druhou stranou téže mince ve vztahu ke kvalifikovanému právnímu zastoupení dovolatele v řízení před Nejvyšším soudem, a lze proto na něm jen stěží postavit úspěšnou ústavněprávní argumentaci (srov. také usnesení sp. zn. I. ÚS 3177/18, I. ÚS 2598/18). Právní zástupce by měl být seznámen s aktuální právní úpravou podmínek přípustnosti dovolání, jakož i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho postup by proto měl vždy vést pouze k takovým krokům, jež jsou nutné pro zajištění dovolatelových (stěžovatelových) práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu