ECLI:CZ:US:2021:1.US.1179.21.1
sp. zn. I. ÚS 1179/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jozefa Šulíka, zastoupeného Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3616/2020-597 ze dne 10. 2. 2021, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 55/2019-517 ze dne 18. 4. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 114 C 465/2012-360 ze dne 29. 2. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a společnosti Heimstaden Czech s. r. o., se sídlem v Ostravě, Gregorova 2582/3, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy bylo k žalobě právní předchůdkyně vedlejší účastnice vedeno řízení o určení výše obvyklého nájemného bytu, který v rozhodné době užíval stěžovatel s manželkou (dřívější žalovanou). Okresní soud v Karviné (dále jen "nalézací soud") určil výši obvyklého nájemného předmětného bytu a uložil žalovaným nahradit žalující straně náklady řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu potvrdil ve vztahu ke stěžovateli; u jeho manželky dospěl k závěru o nedostatku její pasivní legitimace, ve vztahu k ní proto žalobu zamítl a odpovídajícím způsobem upravil nákladové výroky. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu jako nepřípustné.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Stěžovatel Ústavnímu soudu úvodem sděluje, co je mezi stranami (účastníky řízení před obecnými soudy) sporné, objasňuje, jaký skutkový stav měl být v řízení správně zjištěn a jak měly být normy podústavního práva (týkající se obsahu nájemního vztahu) správně vyloženy a aplikovány. S takovou argumentací ovšem zjevně nemůže uspět, neboť jí staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu jako orgánu ústavnosti nepřísluší. Obecné soudy se posuzovanou věcí zabývaly zevrubně, provedly rozsáhlé dokazování a na jeho základě dospěly k řádně a přesvědčivě odůvodněným závěrům. Opakující se skutkové námitky stěžovatele vypořádal dokonce i Nejvyšší soud, přestože samy o sobě nepředstavují způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 občanského soudního řádu); dostalo se mu tak ze strany dovolacího soudu nadstandardní pozornosti.
5. Popřát sluchu proto Ústavní soud nemohl ani výtkám stěžovatele vůči nedůslednému vypořádání jeho dovolacích otázek a z toho plynoucího odepření přístupu k Nejvyššímu soudu. Dovolací soud se podáním stěžovatele náležitě zabýval, srozumitelně a z pohledu Ústavního soudu přesvědčivě vyložil, proč stěžovatel nemůže se svou procesní obranou uspět (v podrobnostech viz odůvodnění napadeného usnesení). Právní posouzení odvolacího soudu bylo souladné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou stěžovatel dovolací soud nepřiměl přehodnotit. Bylo-li proto jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné, nejde o odepření přístupu k soudu, nýbrž o naplnění podmínek dovolacího řízení, jejichž účelem filtrace právně (ne)významných případů. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy [blíže viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), zmiňované i v usnesení Nejvyššího soudu].
6. Námitkou překvapivosti právního posouzení odvolacího soudu, který označil za nesprávný závěr nalézacího soudu o tom, že stěžovateli a jeho manželce vznikl v roce 1992 ze zákona společný nájem, se Ústavní soud blíže nezabýval, neboť uvedené nemá vliv na právní postavení stěžovatele, který ani správnost právního závěru odvolacího soudu nerozporuje, pouze účelově dovozuje porušení svých procesních práv s cílem vyhnout se soudnímu určení výše obvyklého nájemného. I kdyby však závěr o tom, že manželka stěžovatele není ve věci pasivně legitimovaná, byl pro stěžovatele překvapivý, na uvedený meritorní výsledek řízení ve vztahu ke stěžovateli neměl vliv.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu