ECLI:CZ:US:2021:1.US.1180.21.1
sp. zn. I. ÚS 1180/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Evy Curryové, zastoupené Petrem Kasíkem, advokátem se sídlem Jungmannova 745/24, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 329/2020-122 ze dne 16. 2. 2021 a výrokům II., III., IV. a V. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 42 C 101/2019-67 ze dne 4. 6. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem, ležícím v katastrálním území Nové Město, obci Praha. Spolu s tím obvodní soud zavázal stěžovatelku povinností nahradit procesně úspěšným žalovaným náhradu jejich nákladů řízení, a to prvnímu žalovanému částku ve výši 524 898 Kč (výrok II.), ostatním žalovaným každému z nich částku ve výši 349 569 Kč (výroky III., IV. a V.), a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců. Proti uvedeným nákladovým výrokům podala stěžovatelka odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl v záhlaví uvedeným usnesením tak, že rozsudek nalézacího soudu v napadených výrocích jako věcně správný potvrdil a stěžovatelku zavázal povinností nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení, z toho prvnímu žalovanému v částce 87 664,50 Kč a ostatním žalovaným každému z nich v částce 29 221,50 Kč, a to ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich právních zástupců.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy nesprávně, nespravedlivě a protiústavně posoudily právní otázky týkající se jednak určení tarifní hodnoty coby základu pro výpočet mimosmluvní odměny advokátů, jednak zvýšení mimosmluvní odměny advokátky druhého až čtvrtého žalovaného. Stěžovatelka má za to, že nalézací soud při určení výše tarifní hodnoty použil ustanovení §8 odst. 1 ve spojení s §7 bod 7 advokátního tarifu, avšak vyšel z domnělé hodnoty spoluvlastnického podílu ve výši 250 milionů Kč, která měla být údajně stanovena znaleckým posudkem, ač tomu tak nebylo. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že z judikatury Ústavního soudu plyne, že při stanovení náhrady nákladů řízení, jehož předmětem je určení vlastnictví k nemovitosti, je třeba vycházet z pevné a předvídatelné tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu. V té spojitosti stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 269/16 a sp. zn. IV. ÚS 2688/15. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom směru, že rozhodování o nákladech řízení, jehož předmětem je určení vlastnického práva k nemovité věci, se v současnosti nadále v mnohých případech vyznačuje prvkem nahodilosti spočívající v tom, zda v tom kterém soudním řízení je k dispozici ověřitelný údaj o ceně sporných nemovitostí. Ve stěžovatelkou zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 187/87 SbNU 71) si Ústavní soud položil řečnickou otázku, zda by nebylo vhodnější vždy aplikovat právě ustanovení §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, uváží-li se, že uvedená nahodilost nevypovídá o náročnosti soudního sporu či o náročnosti poskytované služby. Výše odměny advokáta se přitom v závislosti na existenci či absenci této nahodilé skutečnosti může lišit v řádech. V té spojitosti Ústavní soud podotkl, že před zahájením soudního sporu by měl mít účastník (alespoň za pomoci svého právního zástupce) možnost učinit si představu o možných nákladech řízení, a to alespoň v již zmíněných řádech, tedy zda se náklady řízení mohou pohybovat v desítkách či až ve stovkách tisíc korun nebo dokonce výše. K tomu Ústavní soud dodal, že by bylo nepochybně vhodnější, aby se těmito úvahami zabýval Nejvyšší soud (bod 14 cit. nálezu).
Ústavní soud se nicméně sám řešení této otázky neujal, přičemž úvahy nastíněné v témže nálezu stran možného jednotného postupu při stanovení tarifní hodnoty ve sporech, jejichž předmětem je nemovitost, slouží spíše jako pobídka adresovaná příslušnému normotvůrci, tj. v daném případě Ministerstvu spravedlnosti, aby se v tomto kontextu zasadil o určitou korekci. Není úkolem Ústavního soudu, aby se stavěl do role pozitivního normotvůrce a svým výkladem předurčil způsob určování tarifní hodnoty ve sporech o nemovité věci. Ústavní soud tedy nadále (a to i v rámci téhož nálezu) vychází z dosavadní praxe, dle níž toliko při absenci ověřitelného údaje o ceně nemovitosti je spor o určení vlastnictví nemovitosti sporem ve smyslu §9 odst. 3 písm. a), respektive (v souvislosti s novelizací advokátního tarifu prostřednictvím vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 486/2012 Sb.) sporem ve smyslu §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Je-li však ověřitelný údaj o ceně nemovitosti k dispozici, dochází k určení tarifní hodnoty za použití obecného ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu (viz zejména bod 23 nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017, N 230/87 SbNU 763, bod 16 usnesení sp. zn. III. ÚS 872/20 ze dne 21. 4. 2020, bod 12 usnesení sp. zn. III. ÚS 2166/19 ze dne 22. 10. 2019, usnesení sp. zn. I. ÚS 961/20 ze dne 26. 1. 2021, jejichž znění jsou veřejnosti dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Za této situace nelze než uzavřít, že v intencích odkazované judikatury není bez dalšího v rozporu s ústavním pořádkem postup soudů v nyní posuzované věci, kdy na tarifní hodnotu usoudily z hodnoty spoluvlastnického podílu, který byl žalobou dotčen.
Z uvedeného plyne, že pro posouzení nyní napadeného postupu soudů je dále rozhodná otázka, zda v daném řízení měly soudy k dispozici ověřitelný údaj o ceně spoluvlastnického podílu na dané nemovitosti. Zde se sluší uvést, že takovým ověřitelným údajem o ceně nemovité věci nemusí být nutně znalecký posudek, nýbrž může se jednat i o jiné věrohodné poznatky, na jejichž základě lze na konkrétní hodnotu nemovitosti (spoluvlastnického podílu na ní) usuzovat (viz bod 24 výše zmíněného nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Za takové poznatky lze považovat i existenci určité shody účastníků řízení stran této hodnoty, byť se jedná pouze o její minimální výši. Tak tomu bylo i v nyní souzené věci. Odvolací soud přiléhavě postřehl, že předmětný spoluvlastnický podíl byl prodán za částku 250 000 000 Kč, přičemž smyslem stěžovatelčiny určovací žaloby bylo zpochybnění platnosti tohoto právního jednání mimo jiné z toho důvodu, že se mělo jednat o částku příliš nízkou, naplňující znaky lichevního jednání podle §1796 občanského zákoníku (srov. bod 19 rozporovaného usnesení městského soudu). Obvodní soud tedy ve vztahu ke stěžovatelce nepochybil, pakliže vyšel z částky uvedené v kupní smlouvě, jelikož je zřejmé, že sama stěžovatelka pokládá hodnotu daného spoluvlastnického podílu ve skutečnosti za mnohem vyšší. Odtud bylo lze spolehlivě nalézt shodu účastníků v tom, že hodnota příslušného spoluvlastnického podílu odpovídá minimálně ceně stanovené v kupní smlouvě. Jak poznamenal sám odvolací soud, tento postup byl vůči stěžovatelce ještě šetrný, poněvadž v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k téže nemovitosti, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 147/2016, byly předloženy znalecké posudky uvádějící přibližně dvojnásobnou hodnotu.
K námitce stěžovatelky stran navýšení mimosmluvní odměny společné advokátky druhého, třetího a čtvrtého žalovaného na dvojnásobek podle §12 odst. 1 advokátního tarifu Ústavní soud uvádí, že odůvodnění nalézacího soudu o tom, že všichni žalovaní jsou cizozemci sídlící ve Spojených státech amerických a neznalí českého jazyka, pročež komunikace s nimi probíhala ze strany právní zástupkyně v anglickém jazyce, není z ústavně právního hlediska nesnesitelné, neboť nutnost takové komunikace lze za těchto okolností rozumně předpokládat. Nadto námitky tohoto druhu, i kdyby byly shledány oprávněnými, spadají svou povahou zásadně do rámce podústavního práva, postrádajíce tak ústavněprávní odraz (shodně viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 1938/16 ze dne 18. 5. 2017 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3620/10 ze dne 20. 1. 2011).
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu