ECLI:CZ:US:2021:1.US.1192.21.1
sp. zn. I. ÚS 1192/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Hoška, zastoupeného JUDr. Kateřinou Martínkovou, LL. M., advokátkou, sídlem Sokolská tř. 966/22, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 4 Cmo 214/2020-535 ze dne 27. 1. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 6 Cm 27/2017-522 ze dne 26. 10. 2020, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že shora rubrikovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 6 Cm 27/2017-522 ze dne 26. 10. 2020 (dále také "usnesení soudu prvního stupně") bylo k žádosti stěžovatele o ustanovení zástupce z řad advokátů - v řízení o zaplacení směnečné sumy 3.565.872,64 Kč s postižnými právy - rozhodnuto tak, že stěžovateli se zástupce z řad advokátů neustanovuje. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž Vrchní soud v Olomouci (dále také "odvolací soud") rozhodl rubrikovaným usnesením č. j. 4 Cmo 214/2020-535 ze dne 27. 1. 2021 tak, že usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nadepsané soudy odůvodnily svá rozhodnutí tak, že stěžovatel dostatečně neosvědčil svoji nemajetnost, když se ke svým majetkovým poměrům prakticky nevyjádřil a soudu nepředložil ani vyplněné Prohlášení, ze kterého by byly jeho majetkové poměry patrné.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že soud prvního stupně i soud odvolací se vůbec nezabývaly povahou sporu, ve kterém je stěžovatel v postavení žalovaného, neučinily žádný závěr, zda jde o spor, který je pro stěžovatele vážný, který ho tíží a jeho výsledek se ho může dotýkat po celý jeho život. Stěžovatel uvádí, že nesouhlasí se skutkovými závěry obou soudů o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene ohledně poměrů legitimujících jeho žádost o ustanovení advokáta. Zamítnutí jeho návrhu pro neunesení důkazního břemene je nutno označit za nepřípustný přepjatý formalismus ze strany obecných soudů. Stěžovatel namítá, že soudy tak zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces a práva na právní pomoc, včetně práva na procesní rovnost ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny a také čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Stěžovatel požádal rovněž o přednostní projednání ústavní stížnosti.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení zástupce podle §30 občanského soudního řádu, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace ovšem v projednávaném případě nenastala.
Ústavní soud má za to, že oba nadepsané soudy se návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů řádně zabývaly a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žádosti, logicky a srozumitelně zdůvodnily. V jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Za těchto okolností nebyl tedy dán prostor pro jeho zásah. Výhrady stěžovatele v tomto směru vznesené mají toliko charakter polemiky v rovině podústavní, přičemž nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení o jeho procesním návrhu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Návrhu stěžovatele na přednostní projednání věci podle §39 zákona o Ústavním soudu přitom vyhověl via facti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu