ECLI:CZ:US:2021:1.US.1194.21.1
sp. zn. I. ÚS 1194/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Martina Kroupy, zastoupeného Mgr. Miroslavem Dongresem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, Dolní nám. 679/5, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021 č. j. 33 Cdo 1217/2020-283, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 2, čl. 4, čl. 10a, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 Listiny práv Evropské Unie.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 4. 2019 č. j. 253 C 100/2014-218, uložil žalované (STUDENT AGENCY k. s.) zaplatit stěžovateli částku 28 187 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 27. 10. 2014 do zaplacení (výrok I.), co do 8,05% úroku z prodlení za den 26. 10. 2014 žalobu zamítl (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že zavázal žalovanou k povinnosti zaplatit stěžovateli částku 4 697 Kč (výrok III.) a na nákladech státu částku 700 Kč (výrok IV.). K odvolání žalované proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně tak, že rozsudek soudu v napadených výrocích I. a IV. potvrdil (výrok I.), a změnil výrok III. o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 27 048,50 Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Žalovaná napadla rozsudek krajského soudu dovoláním, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudek krajského a městského soudu - vyjma zamítavého výroku II - zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s právními závěry dovolacího soudu a namítá, že dovolací soud v dané věci nesplnil povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské Unie. Tvrdí, že dovolací soud připustil dovolání, aniž by žalovaná formulovala konkrétní dovolací otázku a v dovolání nastolené otázky neměly žádný vliv na rozhodování soudů prvního a druhého stupně.
Před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to včetně podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
K základním zásadám ovládajícím řízení o ústavních stížnostech patří zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti. Rozhodovací činnost Ústavního soudu je tedy primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci daného řízení samotného. V posuzovaném případě je patrné, že předmětné řízení před obecnými soudy doposud neskončilo.
Napadeným rozsudkem Nejvyšší soud zrušil (až na dílčí část) předcházející rozhodnutí a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení. Řízení tak dále pokračuje a stěžovatel má k dispozici zákonné prostředky, kterými může napadnout případné pro něj nepříznivé rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že daná věc podstatně přesahuje jeho zájmy a měla by se tudíž uplatnit výjimka vyplývající z §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že odvíjí-li stěžovatel přesah svých vlastních zájmů pouze od výkladu kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nímž nesouhlasí, pak by v důsledku jím zastávaného názoru mohlo každé kasační rozhodnutí (na základě tvrzené protiústavnosti) založit aplikovatelnost "mimořádného" ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, čímž by byla popřena zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud tak podstatný přesah vlastních zájmů stěžovatele neshledal.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj