ECLI:CZ:US:2021:1.US.1207.21.1
sp. zn. I. ÚS 1207/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudů Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Jitky Drunecké, zastoupené JUDr. Hanou Kordovou Marvanovou, advokátkou se sídlem Holšická 1458, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 29 NSČR 4/2021-B-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2018, č. j. MSPH 89 INS 3983/2008-B-139 byl povolen částečný rozvrh pohledávek (výrok I.) tak, že každá zajištěná pohledávka bude uspokojena poměrně do výše 0,387%, k uspokojení těchto nároků bude použito 3 113 437,08 (výrok II.). Výrokem III. byla věřitelům uložena povinnost sdělit údaje k výplatě insolvenčnímu správci, který o realizaci rozvrhu podá soudu písemnou zprávu (výrok IV.).
K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 22. 5. 2019, č. j. MSPH 89 INS 3983/2008, 1 VSPH 559/2019-B-177 změnil usnesení insolvenčního soudu ve výroku II. tak, že pohledávka věřitele č. 74 ve výši 45 165 321 Kč nebude uspokojena částečným rozvrhem, jinak výrok II. potvrdil. Odvolání stěžovatelky, která požadovala oddělené uspokojení z věcí zajištěných v trestním řízení dlužníka před 1. 8. 2013 tak nevyhověl.
Následně podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
Zásah do základních práv a svobod spatřuje stěžovatelka v aplikaci, resp. neaplikaci ustanovení §167 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona (dále jen "insolvenční zákon") na probíhající insolvenční řízení. Po skutkové i formální stránce byly splněny všechny zákonné předpoklady k tomu, aby bylo citované ustanovení použito a s těmi věřiteli, kterým byl coby poškozeným v trestním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001 přiznán nárok na náhradu škody proti P. S., bylo nyní jednáno jako se zajištěnými věřiteli při rozdělení výtěžku ze zpeněžení majetku, který byl v tomto trestním řízení zajištěn pro účely obětí trestného činu. Zajištění majetku dle trestního řádu trvalo nejen v době, kdy bylo insolvenční řízení zahájeno, ale trvalo i ve chvíli, kdy se předmětné ustanovení §167 odst. 2 insolvečního zákona stalo účinným, tedy ke dni 1. 8. 2013. V použití této právní normy tak obecným soudům nic nebránilo. Nejvyšší soud podle stěžovatelky opomíjí oprávněné zájmy obětí trestných činů, které navzdory zajištění svých nároků v trestním řízení musely v důsledku mezery v zákoně strpět zcela nezajištěné postavení v rámci insolvenčního řízení. Obecné soudy podle stěžovatelky zvýhodnily ostatní věřitele před oběťmi trestné činnosti, jejichž nároky byly od roku 2000 zajištěny v rámci trestního řízení a které mají mít přednostní postavení i v insolvenčním řízení.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího, pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože ústavní stížnost zmiňuje ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústava České republiky Ústavnímu soudu nedává. Hodnocení důkazů a právní posouzení věci spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud smí realizovat svou pravomoc pouze v případě zásahu do základních práv a svobod, pokud důkazní řízení bylo zcela mimo limity kladené ústavním právem, případně, pokud právní hodnocení vykazuje takové vady, které porušují základní práva a svobody stěžovatelů.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s postupem Nejvyššího soudu, který aproboval rozhodnutí nižších soudů, jimiž mělo dojít k protiústavní aplikaci ustanovení §167 odst. 2 insolvenčního zákona. Argumenty, které však stěžovatelka předkládá, zůstávají na úrovni podústavního práva, případně v rovině nesouhlasu s postupem obecných soudů. Ústavní soud přitom nemá za to, že by Nejvyšší soud v projednávané věci postupoval v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami stěžovatelky. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že se Nejvyšší soud argumentací stěžovatelky řádně zabýval a své závěry odůvodnil, a to i s odkazem na svou judikaturu. Z napadeného usnesení se podává, že Nejvyšší soud vyložil ustanovení §167 odst. 2 ve spojitosti s ustanovením §173 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž samotný nesouhlas stěžovatelky s právním názorem Nejvyššího soudu jeho rozhodnutí protiústavním nečiní. V podrobnostech lze odkázat na napadené rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu