ECLI:CZ:US:2021:1.US.1208.21.1
sp. zn. I. ÚS 1208/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ELGAS CZ s.r.o. se sídlem Lanškroun, Kollárova 568, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem se sídlem Prostějov, Palackého 151/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2021 č. j. 5 Afs 316/2019-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti s odvoláním na porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
II
Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Ústí nad Orlicí (dále jen "správce daně") dodatečnými platebními výměry ze dne 7. 6. 2017 č. j 1208355/17/2809-50523-601433, 1208641/17/2809-50523-601433, 1208659/17/2809-50523-601433, 1208671/17/2809-50523-601433 a 209135/17/2809-50523-601433 za v nich konkretizovaná zdaňovací období doměřil stěžovatelce daň z příjmů právnických osob o v nich uvedené částky a současně vyslovil zákonnou povinnost uhradit v nich uvedené penále ve výši 20 % z doměřených částek. Odvolací finanční ředitelství (dále jen "žalované") odvolání stěžovatelky proti citovaným rozhodnutím správce daně rozhodnutím ze dne 19. 2. 2018 č. j 7401/18/5200-11431-706012 zamítlo a rozhodnutí potvrdilo. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 4. 7. 2019 č. j. 52 Af 15/2018-136 žalobu stěžovatelky pro nedůvodnost podle §78 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost stěžovatelky pro nedůvodnost zamítl. V části souzené věci, která se týkala zvýšení základu daně o příjmy vyplácené jedinému společníkovi a současně statutárnímu orgánu - jednateli stěžovatelky Ing. Rastislavu Hrnčiarovi, soud uvedl, že důkazní břemeno přešlo -s ohledem na výzvu správce daně k prokázání skutečností ze dne 24. 10. 2016 č. j. 1617755/16/2809-60562-604548 - na stěžovatelku. Bylo proto na stěžovatelce, aby prokázala pravdivost svých tvrzení, včetně toho, že výkon její činnosti na základě smlouvy o obchodním zastoupení společnosti Kromschröder ze dne 17. 11. 1999 nezahrnuje i činnost jednatele stěžovatelky (paralelně) vykonávanou pro tuto společnost v rámci jeho vlastní živnosti ITEM (dále také "Ing. Hrnčiar - ITEM") na základě všeobecné dohody o provizi ze dne 13. 2. 2009. V opačném případě by se totiž jednalo o činnost stěžovatelky a příjmy z této činnosti by podléhaly zdanění (viz §18 odst. 1 zákona č. 568/1992 Sb., o daních z příjmů). Současně nelze pominout, že se jedná o subjekty vzájemně propojené skrze osobu Ing. Hrnčiara, jenž neprokázal, že by vykonával v rámci své vlastní živnosti ITEM činnosti odlišné od činností stěžovatelky při výkonu obchodního zastoupení společnosti Kromschröder. Nejvyšší správní soud konečně zdůraznil, že připomenuté personální propojení mezi Ing. Hrnčiarem - ITEM a stěžovatelkou současně podporuje závěr o věcném propojení, tj. o vzájemné provázanosti veškeré činnosti Ing. Hrnčiara - ITEM a stěžovatelky. Navíc připomněl, že ani sám Ing. Hrnčiar nebyl během daňového řízení schopen jednoznačně odlišit svoji činnost jednatele stěžovatelky a fyzické osoby v rámci své živnosti.
Nejvyšší správní soud v části souzené věci, která se týkala zvýšení základu daně o neuznané výdaje na reklamu stěžovatelky, uvedl, že všechny smlouvy o reklamě nesou stejný rukopis, jsou velmi stručné, nedostatečně určité a stěžovatelka jejich účinnost ani nijak nevyhodnocovala; stručně řečeno jednalo se "o účelově vytvářené obchodní vztahy, jejichž hlavním cílem nebyla propagace, ale získání daňového zvýhodnění". Soud uzavřel s tím, že daňové orgány dostatečně prokázaly své pochybnosti a unesly důkazní břemeno. Pro úplnost dodal, že pokud napadá stěžovatelka logiku a racionalitu závěrů krajského soudu, lze naopak poukázat na nelogičnost jejích kroků a na to, že z celkového sledu jednání zúčastněných osob plyne závěr o účelovém vytvoření nestandardních obchodních vztahů stěžovatelky s personálně propojenými (reklamními) společnostmi, které nebyly kontaktní (sídlily na virtuálních adresách), neplnily povinností a nespolupracovaly se správcem daně. K doloženým závěrům navíc přistupují změny jejich jednatelů a společníků (v jedné osobě) a platby v hotovosti, které jako relevantní indicie (spolu s ostatními výše uvedenými okolnostmi) vedly soud k závěru o nedůvodnosti námitek stěžovatelky.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve rekapitulovala skutkový stav, jakož i průběh řízení před správními orgány a správními soudy. Opětovně a obdobně jako v žalobě a kasační stížnosti podrobněji poukázala na to, že se orgány veřejné moci nevypořádaly s jejími námitkami, její důkazní povinnost není bezbřehá a nelze ani ignorovat judikaturu správních soudů.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; oba správní soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry daňových orgánů a správních soudů. Nezbývá však než konstatovat, že tyto orgány vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového a procesního stavu, jenž jim poskytl oporu pro posouzení podstatných otázek a právní závěry na jejich základě přijaté. Ústavní soud poukazuje na argumentaci, v níž tyto orgány a zvláště správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost otázce přezkoumatelnosti rozhodnutí daňových orgánů, která navíc nenesou - z důvodu nedostatku důvodů - znaky libovůle; ostatně oba správní soudy podrobně, dostatečně srozumitelně a s odkazem na judikaturu naplnily rozsah požadavků na detailní vysvětlení a odpovědi na stěžovatelkou opakovaně vznášené námitky. Ústavní soud připomíná věcné odůvodnění v podobě důkladné a podrobné argumentace obou správních soudů (a Nejvyššího správního soudu zvláště), kterou neshledává za nutné znovu opakovat.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je napadené rozhodnutí řádně a jasně odůvodněno, odkazy na judikaturu shledává přiléhavými. Argumentaci považuje za logickou a jasnou a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou. Ústavní soud usuzuje, že se jej stěžovatelka snaží postavit do pozice další soudní instance, která bude reflektovat její výtky, jež oba správní soudy přesvědčivě vysvětlily. V tom však role Ústavního soudu - jak naznačeno výše - nespočívá. Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí či postup odpovídající představám stěžovatelky.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu