ECLI:CZ:US:2021:1.US.1219.21.1
sp. zn. I. ÚS 1219/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Bedrushe Peji, zastoupeného Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem Královopolská 84, 616 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 6/2019-35 ze dne 10. 3. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 34 Ad 10/2017-38 ze dne 29. 11. 2018 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení č. j. 510 604 414/315-MSI ze dne 10. 8. 2017 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1, čl. 30 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení (dále též "ČSSZ") rozhodnutím č. j. X ze dne 10. 12. 2013 zamítla žádost stěžovatele o starobní důchod pro nesplnění podmínek stanovených v §28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, v rozhodném znění (dále též "ZDP"). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, které ČSSZ zamítla rozhodnutím č. j. X/315-AT ze dne 11. 2. 2014 a své rozhodnutí ze dne 10. 12. 2013 potvrdila. Rozhodnutí ČSSZ o námitkách napadl stěžovatel žalobou, jíž Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 34 Ad 9/2014-45 ze dne 17. 3. 2015 vyhověl, napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil ČSSZ k dalšímu řízení. Proti tomuto rozsudku brojila ČSSZ kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 5 Ads 118/2015-31 ze dne 30. 10. 2015 zamítl jako nedůvodnou.
Česká správa sociálního zabezpečení posléze v dalším řízení v záhlaví označeným rozhodnutím opětovně zamítla námitky stěžovatele a potvrdila své původní rozhodnutí ze dne 10. 12. 2013. I toto rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, již však Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rovněž jako nedůvodnou zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že ČSSZ i správní soudy vycházely bez dalšího z negativního vyjádření srbského nositele pojištění, aniž by byly jeho závěr konfrontovaly s listinnými důkazy, založenými ve spisu. ČSSZ dle názoru stěžovatele postupovala při rozhodování o jeho námitkách nesprávně, když pro posouzení nároku na přiznání starobního důchodu vycházela pouze z doby pojištění získané na území České republiky. K této době totiž nepřičetla dobu pojištění získanou na území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie, resp. bývalé Svazové republiky Jugoslávie v letech 1968 až 1992, ačkoliv podle čl. 16 Smlouvy mezi Českou republikou a Svazovou republikou Jugoslávií o sociálním zabezpečení, vyhlášené pod č. 130/2002 Sb.m.s. (dále jen "Smlouva"), měl být použit princip sčítání dob pojištění. Získání této doby pojištění stěžovatel dle svých slov jednoznačně prokázal příslušnými listinnými důkazy, jež však ani ČSSZ ani soudy nevzaly v úvahu. Stěžovatel má za to, že nepotvrdil-li srbský nositel pojištění zmíněnou dobu pojištění, bylo ji možno zjistit jinak, byť komplikovaněji, popřípadě na základě vícero listin a důkazů. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by správní soudy, potažmo Česká správa sociálního zabezpečení, při rozhodování o nároku stěžovatele vybočily z kautel spravedlivého procesu. Podstatou ústavní stížnosti a jádrem předchozí správní žaloby stěžovatele byla otázka, zda zápočet doby důchodového pojištění v letech 1968 až 1992 na území bývalé Socialistické federativní republiky Jugoslávie, resp. bývalé Svazové republiky Jugoslávie bylo možno provést toliko na základě vyjádření, resp. potvrzení srbského nositele pojištění o této době, anebo jestli bylo možno k této době přihlédnout i jinak. Správní soudy se přiklonily k prvnímu závěru, kdežto stěžovatel usiluje o jeho přehodnocení, domnívaje se, že na dobu pojištění lze usoudit i jinak. Ústavní soud však ve výkladu správních soudů žádný ústavně významný nedostatek nezjistil.
Jak již Nejvyšší správní soud vyložil ve svém předchozím rozsudku v téže věci, č. j. 5 Ads 118/2015-31 ze dne 30. 10. 2015, srbský nositel pojištění, konkrétně Republikový fond důchodového a invalidního pojištění, je jako jediný příslušný k jednoznačnému potvrzení dob pojištění získaných podle právních předpisů Republiky Srbsko a jejích právních předchůdců. Krajský soud v té spojitosti v napadeném rozsudku přiléhavě poukázal na znění čl. 12 Správního ujednání k provádění Smlouvy, upravujícího postup orgánu jednoho smluvního státu při zjišťování doby pojištění na území druhého smluvního státu. Správní ujednání k provádění Smlouvy není pro orgány smluvních států pouhým vodítkem, nýbrž závazným pokynem k uskutečnění Smlouvy (srov. čl. 27 Smlouvy). Nelze tedy přisvědčit stěžovateli v jeho názoru, že dobu pojištění na území druhého smluvního státu lze zjistit jinak, jelikož vázanost institucí postupem v čl. 12 citovaného správního ujednání je jednoznačná.
V souzené věci nebylo sporu o tom, že Republikový fond důchodového a invalidního pojištění Srbské republiky, coby nyní příslušná instituce k poskytnutí údajů o době pojištění podle čl. 12 odst. 2 vzpomínaného Správního ujednání k provádění Smlouvy, žádnou takovou dobu pojištění k žádosti České správy sociálního zabezpečení nepotvrdil, jak vyplynulo z jím zaslaného tiskopisu o době pojištění ze dne 22. 2. 2017. Za tohoto stavu věcí tak správní soudy nepochybily, pakliže svými rozhodnutími aprobovaly závěr České správy sociálního zabezpečení, dle něhož při posuzování stěžovatelova nároku na přiznání starobního důchodu bylo lze vycházet pouze z dob pojištění získaných jím na území České republiky.
Jak již upozornily správní soudy, stěžovatelem předkládané listinné důkazy sice mohly osvědčovat jeho skutečnou pracovní činnost v zemi původu, avšak nemohly prokázat, že stěžovatel coby pojištěnec řádně odváděl pojistné do systému sociálního zabezpečení v letech 1968 až 1992, resp. že takové pojištění za něj bylo vskutku odváděno. Jakkoli lze v obecné rovině porozumět argumentaci stěžovatele, že je nepravděpodobné, že by na území bývalých jugoslávských republik odpracoval přibližně 20 roků, aniž by za něj bývalo bylo cokoliv odváděno do systému sociálního zabezpečení, nelze přehlédnout, že pro výměru starobního důchodu je významná i samotná výše tohoto odvodu, ve vztahu k níž nemůže Česká správa sociálního zabezpečení postupovat na základě volné úvahy, resp. správního uvážení, nehledě na vázanost výše naznačeným smluvním postupem. Stěžovateli tak nezbývá než domoci se uznání doby důchodového pojištění u jeho srbského nositele prostředky, jež mu nabízí srbské právo.
Ústavní soud pokládá na tomto místě za vhodné podotknout, že nepřehlédl úvahy nastíněné v ústavní stížnosti týkající se důvodů, pro které srbský nositel pojištění žádné doby důchodového pojištění nepotvrdil. Stěžovatel konkrétně uvedl přetrvávající napětí mezi Srby a kosovskými Albánci, jedním z nichž je i on sám, jakož i možnou ztrátu evidence v důsledku válečného konfliktu na území Kosova. Posledně uvedenému by nasvědčoval přípis ČSSZ krajskému soudu ze dne 12. 2. 2018, že dne 30. 1. 2018 obdržela od srbského nositele důchodového pojištění sdělení, že pro pojištění stěžovatele nejsou registrována žádná data o jeho době s tím, že vzhledem k problémům s kosovskou stranou je zatím nelze poskytnout. Získá-li však srbský nositel důchodového pojištění mikrofilmy s registrovanými údaji, potvrzení o době pojištění poskytne (viz bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud v té souvislosti nemůže než konstatovat, že tyto obtíže (překážky) mají ryze objektivní charakter a nacházejí se mimo dosah toho, co pro stěžovatele mohla Česká správa sociálního zabezpečení v daném řízení vykonat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu