ECLI:CZ:US:2021:1.US.1221.21.1
sp. zn. I. ÚS 1221/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2020 č. j. 41 C 407/2013-476 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 1. 2021 č. j. 12 Co 337/2020-491, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že soud I. stupně nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků z dovolání proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2020 č. j. 12 Co 15/2020-434. Odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle soudů stěžovatel neprokázal nepříznivý zdravotní stav, nevěrohodně prokázal majetkové poměry a existenci tvrzených dluhů, do prohlášení ani nezahrnul veškeré své příjmy (pravomocně přiznána částka 104 667 Kč s příslušenstvím).
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že údaje, které uvedl do žádosti o osvobození od soudních poplatků a do prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, jsou pro rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků zcela dostatečné. Soudy si musely být vědomy toho, že není v jeho finančních možnostech zaplatit soudní poplatek za dovolání ve výši 14 000 Kč. Přiznaná náhrada za nemajetkovou újmu způsobená průtahy v řízení pak nepředstavuje běžný příjem. Poukazuje na to, že u Obvodního soudu pro Prahu 2 v současné době vede několik soudních sporů, ve kterých byl vesměs alespoň zčásti osvobozen od soudních poplatků.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že posouzení, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výlučně do rozhodovací sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tento soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3847/19, IV. ÚS 681/20, IV. ÚS 271/2000). Konstrukce §138 odst. 1 o. s. ř. je založena na tom, že ve výjimečných a individuálními okolnostmi odůvodněných případech předseda senátu může účastníkovi řízení přiznat zčásti osvobození od soudních poplatků, pokud to prokazatelně odůvodňují jeho poměry. Přiznat úplné osvobození pak může pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s názorem soudů ohledně naplnění podmínek pro osvobození od soudního poplatku, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud však pochybení dosahující svou intenzitou porušení ústavnosti vyžadující jeho zásah nenalezl. Soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru dostatečně zdůvodnily. Stěžovatel byl řádně vyzván k specifikaci svých majetkové a výdělkových poměrů. Ostatně stěžovateli, který v různých sporech opakovaně žádá o osvobození od soudních poplatků, musí být podmínky pro jejich přiznání dostatečně známy.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům, podle nichž stěžovatel vyloučil možnost komplexního soudního posouzení naplnění zákonných předpokladů moderace poplatkové povinnosti, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Neústavnost napadených rozhodnutí ani nelze dovozovat z toho, že v jiných věcech bylo stěžovateli částečné osvobození od placení soudních poplatků přiznáno, neboť vždy záleží na konkrétních okolnostech a situaci případu, který soud posuzuje.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. června 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu