ECLI:CZ:US:2021:1.US.1233.21.1
sp. zn. I. ÚS 1233/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti obchodní korporace X., zastoupené Mgr. Alešem Neumanem, advokátem se sídlem v Praze 12, K Dolům 1767/41, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 14/2021 ze dne 4. března 2021, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Plzni (dále jen "soud prvního stupně") usnesením č. j. 3 T 10/2018-11933 ze dne 8. ledna 2021 zrušila zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu stěžovatelky. Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") napadeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně, znovu rozhodl a žádost stěžovatelky zamítl.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je přesvědčena o nesprávnosti postupu stížnostního soudu, který ji nezaslal stížnost státního zástupce, na jejímž základě vydal napadené usnesení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je v řízení zúčastněnou osobou v trestní věci vedené soudem prvního stupně proti fyzickým osobám pro podezření ze spáchání pokračujícího zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže podle §248 odst. 1 písm. c) a d), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku ve formě spolupachatelství. Stěžovatelce byly zajištěny jako náhradní hodnota prostředky v původní výši přesahující 50 milionů korun; po řadě povolených operací je nyní zajištěná hodnota nižší než 7 milionů korun. Stěžovatelka opakovaně žádala o zrušení zajištění s odůvodněním, že stěžovatelka a původní poškozená společnost se na základě fúze spojily a zajištění není již důvodné. Soud prvního stupně žádosti stěžovatelky shora uvedeným usnesením vyhověl. Proti usnesení podala státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni stížnost, která však nebyla stěžovatelce poskytnuta; soud prvního stupně ji neměl k dispozici a stížnostní soud ji k žádosti stěžovatelky ze dne 26. února 2021 zaslal až 9. března 2021, přestože již dne 4. března 2021 vydal napadené usnesení. Stěžovatelka odkazuje na nález sp. zn. I. ÚS 2595/20 ze dne 8. prosince 2020 (všechna rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz), který mezi znaky práva na spravedlivý proces zahrnuje i zásadu audiatur et altera pars, podle níž musí mít účastníci prostor vyjádřit se k argumentům, na jejichž základě má obecný soud rozhodovat. Stěžovatelka dále uvádí, že vstoupila do všech práv poškozené v trestním řízení, a to za situace, kdy obžalovanými jsou jediná společnice stěžovatelky a její manžel. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti podrobně zabývá důvody, pro které považuje zajištění za nesprávné [viz například nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. ledna 2008 (N 25/48 SbNU 291)], dlouhé [viz zrušené usnesení soudu prvního stupně či nález sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. října 2015 (N 187/79 SbNU 121)], a je přesvědčena, že mělo být zrušeno. Jelikož jde o trvající zásah [nález sp. zn. II. ÚS 298/05 ze dne 6. října 2005 (N 196/39 SbNU 91)], považuje svoji věc za naléhavou.
4. S ohledem na uvedené okolnosti stěžovatelka navrhuje zrušit usnesení stížnostního soudu, neboť v něm spatřuje porušení svých základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, 26 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. K ústavní stížnosti se za účastníka řízení vyjádřila předsedkyně senátu 4 To, která uvedla, že došlo k pochybení; stalo se tak ovšem pro mimořádné narušení chodu trestní kanceláře v souvislosti s nemocí Covid-19. Rozhodující senát stížnostního soudu byl v době rozhodování přesvědčen, že stěžovatelce byla stížnost zaslána; připouští, že byl porušen §146 odst. 2 písm. d) trestního řádu, nikoli však závažným způsobem. V neveřejném řízení se neprovádí důkazy (čl. 38 odst. 2 Listiny) a argumentace stěžovatelky byla založena na nesprávné interpretaci zákonných důvodů pro zajištění. Peněžní prostředky byly zajištěny jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, a nikoliv k uspokojení nároku poškozené, proto argumentace fúzí, která je stížnostnímu soudu známa ze spisu, nemá na trvání zajištění vliv.
6. Odůvodnění stížnosti pouze polemizovalo s mylnou argumentací stěžovatelky, která je zjevná ze spisu a ani její zopakování v případné replice by nemělo vliv na rozhodnutí stížnostního soudu, který v neveřejném zasedání konfrontoval žádost stěžovatelky s obsahem spisu. S ohledem na možnost stěžovatelky podat novou žádost pak nepovažuje předsedkyně senátu za případný ani odkaz na relevantní judikaturu. Z uvedených důvodů nebyl porušen ani čl. 11 odst. 1 či čl. 26 odst. 1 Listiny (viz odst. 12-17 odůvodnění napadeného usnesení). Závěrem pak poukazuje na §79f odst. 2 trestního řádu, zaručující stěžovatelce možnost požadovat znovu zrušení zajištění; úspěch takové žádosti je výlučně závislý na dalším průběhu dokazování soudu prvního stupně, který ve věci jedná.
7. V replice k vyjádření účastníka řízení stěžovatelka zopakovala svoji argumentaci - s tím, že stížnostní soud pochybení připustil. Dále se v replice věnuje problematice účelnosti a přípustnosti zajištění jejich prostředků. Podle jejího přesvědčení nejde o pouze formální pochybení, a proto navrhuje napadené usnesení zrušit.
8. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje subsidiární charakter ústavní stížnosti a z toho plynoucí minimalizaci zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů; kasaci rozhodnutí obecných soudů chápe jako krajní prostředek, k němuž lze sáhnout jen tehdy, jsou-li napadená rozhodnutí výsledkem řízení, které jako celek nebylo spravedlivé. Ne každé procesní pochybení či porušení jednoduchého práva ze strany orgánů veřejné moci je natolik závažné, aby vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu.
9. Podle §146 odst. 2 písm. d) trestního řádu předloží předseda senátu soudu, proti jehož usnesení stížnost směřuje, věc nadřízenému soudu k rozhodnutí a "přitom doručí, je-li to potřebné, opis stížnosti státnímu zástupci a osobě, která by mohla být rozhodnutím o stížnosti přímo dotčena." Za porušení práv zaručených v čl. 38 odst. 2 Listiny se považuje odnětí reálné a efektivní možnosti jednat před soudem - předložit nové důkazy [například nález sp. zn. III. ÚS 139/98 ze dne 24. září 1998 (N 106/12 SbNU 93)]. Podle nálezu sp. zn. I. ÚS 4081/12 ze dne 16. dubna 2013 (N 58/69 SbNU 115) spočívá porušení práv "v tom, že stížnost státního zástupce (proti usnesení soudu prvního stupně) ... nikdy nebyla doručena a k námitkám v ní uplatněným se tedy nemohla vyjádřit". Nebyla-li tedy stěžovatelce zaslána stížnost státní zástupkyně, pak obecné soudy nepostupovaly zcela "procesně čistě".
10. Výše citovaná judikatura se však vztahuje k řízením, kdy se rozhodnutí o stížnosti týkalo nákladů řízení [například sp. zn. I. ÚS 2025/10 ze dne 14. října 2010 (N 210/59 SbNU 69), sp. zn. I. ÚS 395/11 ze dne 15. listopadu 2011 (N 196/63 SbNU 283)], vazby [sp. zn. IV. ÚS 1463/18 ze dne 31. července 2018 (N 130/90 SbNU 159) či sp. zn. III. ÚS 1056/19 ze dne 28. srpna 2019 (N 151895 SbNU 312)] nebo podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (sp. zn. I. ÚS 2595/20), tedy případů, kdy stížnostní orgán rozhodl s konečnou platností, a to i v případě (omezení) osobní svobody.
11. Z napadeného rozhodnutí i dalších písemností se podává, že soud prvního stupně rozhodoval o žádosti na zrušení zajištění opakovaně, přičemž při předchozím rozhodnutí (22. července 2019) zajištění zrušil - jeho usnesení ale zrušil stížnostní soud s tím, že nelze vyloučit, že bude zjištěna v průběhu dokazování podstatná změna výše prospěchu, který měl být trestnou činností získán. Soud prvního stupně však znovu rozhodl o zrušení zajištění (8. ledna 2021), nikoliv však na základě stížnostním soudem presumovaných zjištění, ale s odkazem na fúzi stěžovatelky a poškozené osoby. Podle stížnostního soudu byl primárním důvodem zajištění zájem společnosti na odčerpání trestnou činností obžalovaných neoprávněně nabytého prospěchu jako znaku skutkové podstaty zločinu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (§248 odst. 1 písm. c) a d), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku). Argumentace soudu prvního stupně (fúze) byla z tohoto pohledu bezpředmětná; důvodem zajištění totiž nebylo zajistit nárok poškozené.
12. Řízení před soudem je zákonem upravený proces poznávání a hodnocení skutečností rozhodných pro aplikaci právní normy a v celém svém průběhu podléhá procesnímu vývoji (změnám). Závažný zásah orgánu veřejné moci do základních práv účastníka řízení zásadně nelze spatřovat v postupu, který je sice procesně vadný, avšak dochází k němu v řízení, které dosud probíhá, neboť i takový postup je ve své podstatě neoddělitelnou částí celého řízení a svou povahou a ve svých důsledcích je zatěžuje jako celek. I takové pochybení lze v rámci probíhajícího řízení napravit obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, a to především obecnými soudy samotnými. Reaguje-li Ústavní soud jen na taková pochybení při aplikaci trestně-procesních předpisů, která musí vyvolávat reálné negativní dopady na ústavně zaručená základní práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožovat, musí se zabývat reálným dopadem procesního postupu obecného soudu - otázkou, zda napadeným usnesením bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces. To však Ústavní soud neshledal.
13. Podstatné pro posouzení ústavní stížnosti jsou rovněž čas a okolnosti, za nichž stížnostní soud rozhodoval. V době rozhodování stížnostního soudu byl na území České republiky vyhlášen nouzový stav a trestní kancelář stížnostního soudu byla paralyzována nemocí jejích pracovnic, které byly zastupovány ad hoc pracovnicemi jiných kanceláří stížnostního soudu. Nelze přitom odhlédnout ani od faktu, že ke zrušení zajištění lze užít i efektivnější procesní prostředky. Podle §79f odst. 2 trestního řádu "[o]soba, jíž byla věc zajištěna, má právo kdykoliv po právní moci usnesení o zajištění žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti je třeba neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji tato osoba, neuvede-li nové důvody, opakovat až po uplynutí 30 dnů od právní moci rozhodnutí". V průběhu probíhajícího řízení ve věci samé před soudem prvního stupně může stěžovatelka s ohledem na průběžná zjištění soudu kdykoliv (znovu) navrhnout zrušení zajištění. Z tohoto pohledu nelze proto na její návrh hledět ani jako na věc neodkladnou.
14. Lze tedy uzavřít, že podle §146 odst. 2 písm. d) trestního řádu (i s přihlédnutím k relevantní judikatuře), měl být stěžovatelce zaslán opis stížnosti státní zástupkyně. Také zákonodárce však uvedenou podmínku relativizuje uvedením věty: "je-li to potřebné". Ústavní soud tedy spatřuje v postupu obecných soudů jisté pochybení, ovšem nikoliv natolik zásadní, že by jím byla stěžovatelka zkrácena v právu na přístupu k soudu (čl. 36 odst. 1 či v čl. 38 odst. 2 Listiny), zejména za situace, kdy nadále u soudu prvního stupně probíhá hlavní líčení. Ústavní soud nesdílí ani přesvědčení stěžovatelky o zásahu do jejího vlastnického práva (čl. 11 odst. 1 Listiny) ani práva na podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny); je-li část jejích prostředků dočasně vázána v souvislosti s šetřenou trestnou činností, nejde o rozhodnutí, kterým by stěžovatelka byla pravomocně zbavena vlastnictví zajištěných prostředků.
15. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu