ECLI:CZ:US:2021:1.US.1235.21.1
sp. zn. I. ÚS 1235/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jana Janutky, zastoupeného Mgr. et Mgr. Igorem Nitrianským, advokátem se sídlem Kostelní náměstí 16, Prachatice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2021 č. j. 23 Cdo 443/2021-438, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2018 č. j. 55 Co 373/2017-281 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 5. 2017 č. j. 30 C 97/2007-258, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení pojistného plnění a o podaném dovolání.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel nesouhlasí s odmítnutím dovolání pro jeho nepřípustnost, neboť podle jeho názoru postupem odvolacího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) a tím byl naplněn dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř. Odmítnutím dovolání pro nepřípustnost byl porušen čl. 4 Ústavy.
Oba civilní soudy podle stěžovatele nesprávně posoudily hodnotu motorového vozidla ke dni pojistné události (ke dni 30. 6. 2006), když nesprávně a nelogicky vycházely ze závěrů soudních znalců, kteří ve svých znaleckých posudcích hodnotily naprosto odlišné vozidlo, než bylo to, které vlastnil stěžovatel a které pojistil u žalované České pojišťovny a.s., později Generalli České pojišťovny a.s. Znaleckým posudkem, z něhož civilní soudy při svém rozhodování vycházely, tak bylo nesprávně oceněno vozidlo, jehož majitelem stěžovatel nikdy nebyl a které nebylo ani předmětem pojistné události.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je tak povinností navrhovatele, aby v dovolání (prostřednictvím advokáta) uvedl jeho nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud srozumitelně objasnil, z jakých důvodů stěžovatelem předložené dovolání nemůže založit jeho přípustnost. Konstatoval, že stěžovatel nikde v dovolání neformuloval konkrétní právní otázku, která by splňovala některé z kritérií ustanovení §237 o. s. ř., přičemž požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel v dovolání povinen vymezit, které z tam vymezených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o napadená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezil-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu