ECLI:CZ:US:2021:1.US.1246.21.1
sp. zn. I. ÚS 1246/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudů Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Evy S. (jedná se o pseudonym), právně zastoupené JUDr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Uherský Brod, Hradišťská 213, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, č. j. 8 Tdo 133/2021-1145, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 10. 2020, č. j. 5 To 58/2020-1084, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. 7. 2020, sp. zn. 69 T 4/2020, byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. z. Za to byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž jí byla rovněž uložena povinnost k náhradě škody.
K odvolání státního zástupce v její neprospěch rozhodl Vrchní soud v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek byl zrušen a nově bylo rozhodnuto tak, že byla stěžovatelka uznána vinnou trestným činem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr.z. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání deseti let. Současně byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit způsobenou škodu Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR.
O podaném dovolání stěžovatelky rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením tak, že se odmítá.
Stěžovatelka se měla trestného jednání dopustit tím, že v úmyslu utišit, uklidnit a uspat svého syna, devítidenního novorozence Jana P. (jedná se o pseudonym), podala tomuto nadrcené a rozpuštěné v mléce dvě tablety léku Codein Slovakovafarma 30mg, a to poté, co prostřednictvím svého mobilního telefonu zadala v 10hod. vyhledávání fráze "kodein novorozenec", aniž by se však seznámila před podáním léku náležitě s jeho účinky na lidský a zvlášť dětský organismus. Poté, co zaregistrovala zdravotní potíže nezletilého poškozeného, však již v 11:26 hod. vyhledala na internetovém prohlížeči odkazy pod zadáním "smrtelná dávka kodeinu", kde získala informace o ohrožení života svého syna. O podání léku nikoho neinformovala, především dětskou lékařku, která ji kolem 13:15 hod. v místě bydliště navštívila a nezletilého prohlédla, neučinila tak ani v dalším průběhu dne, kdy mohla informovat svého druha či matku a kdy také mohla přivolat lékařskou pomoc. Na výrazné zdravotní komplikace poškozeného stěžovatelka reagovala v 18:29 hod. tím, že v internetovém prohlížeči nalezla heslo "otrava kodeinem", nezletilému pomoc ani poté neposkytla. Následně přivolaný lékař v čase 3:30 hod. konstatoval smrt.
Stěžovatelka je toho názoru, že odvolací a dovolací soud extenzivní interpretací právních norem dospěly k závěru, že v daném případě byla naplněna subjektivní stránka zločinu vraždy ve formě nepřímého úmyslu. Tím bylo jednání stěžovatelky kvalifikováno rozdílně od soudu prvního stupně jako trestný čin mnohem vyšší společenské škodlivosti, avšak bez provedení dalšího dokazování na zcela totožném skutkovém podkladu. Soud prvního stupně dovodil a argumentačně podložil důkazy, že lze v jednání stěžovatelky spatřovat vědomou nedbalost, nikoliv úmysl přímý. S tímto závěrem se stěžovatelka ztotožnila, jelikož nebylo jejím záměrem dítě úmyslně zavraždit.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se shora uvedenou právní kvalifikací vrchního a Nejvyššího soudu, které dospěly k závěru, že srozumění obviněné s fatálním následkem se začalo odvíjet od okamžiku, kdy zadala do internetového vyhledávače heslo "smrtelná dávka kodeinu". Dle názoru stěžovatelky se však jedná o pouhé subjektivní přesvědčení soudu, které nemá oporu v provedeném dokazování. Obecné soudy se podle stěžovatelky řádně nevěnovaly časové souslednosti jejího jednání a nebylo prokázáno, kdy přesně k podání léku novorozenci došlo. Samotné zadání výrazu do vyhledávače nemůže být v dané věci právně relevantní skutečností, kdy není zjištěno, jak dlouho stěžovatelka hledané výrazy hledala a studovala. Stejně tak soudy nepřihlédly k tomu, že pokud by stěžovatelka měla v úmyslu své dítě zavraždit, nenechávala by jej prohlédnout dětskou lékařkou, ani by se se svým partnerem nepokoušela o jeho resuscitaci. Stěžovatelka nebyla srozuměna s tím, že může způsobit fatální následek. Dle jejího mínění nebylo dostatečně prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy ve formě úmyslu nepřímého.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženy nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že jak Vrchní soud v Olomouci, tak i Nejvyšší soud v Brně se otázkou naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy ve formě nepřímého úmyslu zevrubně zabývaly. Nejvyšší soud poukázal na závěr odvolacího soudu, který jednání stěžovatelky rozdělil do dvou fází. V první fázi - komisivní, došlo k podání dvou tablet kodeinu nezletilému poškozenému a následně druhou - omisivní, jejímž obsahem bylo neposkytnutí jakékoliv pomoci, a to i přes zjevné zdravotní komplikace, které poškozený v průběhu 13 hodin před svou smrtí vykazoval. Nejvyšší soud se shodl s nižšími soudy v tom smyslu, že samotné podání léků novorozenci ještě nemuselo být pokryto ve vztahu k jeho usmrcení úmyslným zaviněním. Odvolací a následně i dovolací soud spojil s úmyslným zaviněním až následnou nečinnost stěžovatelky, trvající dlouhé hodiny, během nichž měla dostatek času a prostoru promyslet možné důsledky svého prvotního konání a podniknout nějaké kroky k eventuální záchraně svého syna. Nic takového však stěžovatelka neudělala. Z toho důvodu nelze obecným soudům vytknout, že její jednání hodnotily jak shora uvedeno. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na zevrubné a pečlivé odůvodnění obecných soudů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu