ECLI:CZ:US:2021:1.US.127.21.1
sp. zn. I. ÚS 127/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Michala Schwertschala a Jana Schwertschala, zastoupených Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem Klíčová 199/2, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1387/2019-155 ze dne 26. 11. 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 5 Cmo 17/2018-88 ze dne 17. 10. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni rozsudkem č. j. 41 Cm 70/2017-62 ze dne 11. 9. 2017 zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali vůči žalované obchodní společnosti Chytrý nájem s. r. o. vydání směnek, které stěžovatelé vystavili a podepsali v rámci uzavření smlouvy o půjčce ze dne 12. 11. 2015. K odvolání stěžovatelů Vrchní soud v Praze shora označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, dle něhož je právní posouzení věci vrchním soudem v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 ze dne 30. 9. 2019. Stěžovatelé konkrétně namítli, že Nejvyšší soud v obdobných věcech rozhodoval odlišně, a příkladmo odkázali na jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 33 Cdo 874/2016 či sp. zn. 33 Cdo 3675/2014. Stěžovatelé rovněž odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1293/2016 ze dne 24. 1. 2017 a sp. zn. IV. ÚS 702/2020 ze dne 3. 11. 2020, které dle jejich názoru řešily obdobnou problematiku odchylně od soudů rozhodujících v jejich věci. Stěžovatelé mají za to, že uplatnění korektivu dobrých mravů připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu navenek. Proto dle nich měly obecné soudy zohlednit, zda věřitelka dostatečně prověřila a posoudila jejich schopnost splnit v budoucnu jejich závazek, zvláště když prověrku úvěruschopnosti provedla nedostatečně, a v důsledku toho uzavřela úvěrovou smlouvu se stěžovateli, kteří pro svoje majetkové poměry zjevně nebyli schopni závazek splnit. Tuto svoji argumentaci stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže rozvedli.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by soudy ve věci stěžovatelů vybočily z kautel spravedlivého procesu. Podstatou soudy řešeného případu stěžovatelů byla otázka, zda na smluvní vztah mezi stěžovateli a žalovanou obchodní společností vyplývající z předmětné smlouvy o půjčce dopadá někdejší zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, v rozhodném znění, a tím i jeho ustanovení §18 vylučující použití směnky nebo šeku ke splacení nebo zajištění splacení spotřebitelského úvěru. Soudy srozumitelně a logicky vyložily, proč se citovaný zákon na smlouvu o půjčce nevztahuje. V té souvislosti zvláště Nejvyšší soud poukázal na to, že ustanovení §2 zákona č. 145/2000 Sb. jednoznačným způsobem vymezuje případy, kdy jej nelze na vztah smluvních stran použít, přičemž mezi nimi je i bezúročná či jinak bezúplatná půjčka [§2 písm. c) cit. zák.]. Protože v daném případě nebyla smluvními stranami sjednána úplatnost půjčky, zmíněný zákon, resp. jeho ustanovení zapovídající užití směnky jako zajišťovacího nástroje není možné použít. K tomu dovolací soud doplnil, že na úplatnost půjčky nelze usuzovat ani z ujednání o smluvní pokutě, kterou nelze zaměňovat s úplatností půjčky. Odkázal přitom na obdobný případ řešený rozsudkem sp. zn. 33 Cdo 2279/2018 ze dne 30. 9. 2019 (str. 3 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Odtud je patrné, že napadená soudní rozhodnutí netrpí ústavně zapovězenou libovůlí ani jiným ústavně významným nedostatkem, ale je z nich naopak zřejmé, jakými úvahami se soudy ve svém rozhodování řídily po skutkové i právní stránce.
Odkazy stěžovatelů na judikáty Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 33 Cdo 874/2016 či sp. zn. 33 Cdo 3675/2014 neobstojí, neboť v případech jimi řešených nešlo o posouzení přípustnosti či nepřípustnosti směnek u smluv o půjčce na pozadí zákona o spotřebitelském úvěru, nýbrž o otázky týkající se vůbec samotného obsahu smluv a jejich faktické realizace. Nadto nelze přehlédnout, že předmětem řízení, z něhož vzešla stěžovateli rozporovaná soudní rozhodnutí, byla žaloba stěžovatelů na vydání směnek, a nikoli žaloba, jíž by se naopak věřitelská obchodní společnost vůči stěžovatelům domáhala zaplacení částek ze směnek plynoucích. I v tomto ohledu není odkaz na vzpomenutou judikaturu Nejvyššího soudu případný. Z týchž důvodů ovšem nejsou přiléhavými ani odkazy stěžovatelů na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1293/2016 ze dne 24. 1. 2017 (N 17/84 SbNU 205) a sp. zn. IV. ÚS 702/2020 ze dne 3. 11. 2020. Prvně uvedený nález řeší otázky související s povinností soudů zabývat se kauzálními námitkami směnečného ručitele. V případě stěžovatelů však nebyl žalován výkon práv z uplatněných směnek jsoucí v rozporu s dobrými mravy, ale vydání směnek stěžovatelům, závěry tohoto nálezu tak na věc stěžovatelů již pro tento důvod nedopadají. Nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 702/2020 se netýkal smlouvy o půjčce, nýbrž smlouvy o úvěru, k jehož zajištění bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem. Směnky, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali, však použity nebyly. Krom toho jedinečné skutkové okolnosti tehdy souzené věci rozhodné pro uplatnění korektivu dobrých mravů (zneužití důvěry ve zvláštní rodinné situaci - viz blíže bod 25 cit. nálezu) nejsou na případ stěžovatelů přenositelné.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu