ECLI:CZ:US:2021:1.US.1272.21.1
sp. zn. I. ÚS 1272/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatelky Vladimíry Drábové, zastoupené JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 10/9, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 1539/2020-B-14 ze dne 3. 3. 2021 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. KSPL 29 INS 13200/2020-B-10 ze dne 18. 11. 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť je přesvědčena, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením v insolvenční věci o schválení oddlužení rozhodl tak, že oba (v rozhodnutí specifikovaní) dlužníci jsou oprávněni podat návrh na povolení oddlužení; mimo jiné krajský soud zároveň rozhodl, že schvaluje oddlužení dlužníků plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Proti právě uvedenému usnesení krajského soudu brojila stěžovatelka odvoláním. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") dané odvolání ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §218 písm. b) občanského soudního řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatelka (věřitelka) není k podání odvolání oprávněna, protože není osobou, která by řádně a včas hlasovala proti přijetí schváleného způsobu oddlužení dlužníků podle zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadená usnesení jsou věcně nesprávná a částečně nepřezkoumatelná. Stěžovatelka tvrdí, že již v přihlášce pohledávky ze dne 2. 9. 2020 vznesla námitky proti oddlužení a zároveň v ní hlasovala pro zamítnutí návrhu na povolení oddlužení. O skutečnosti, že se k tomuto způsobu hlasování nebude přihlížet, nebyla řádně poučena. Stěžovatelka dále tvrdí, že v odvolání odkazovala na usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 106/2018-B-36 ze dne 30. 6. 2020, odvolací soud se však s předmětným odkazem v napadeném usnesení vůbec nevypořádal.
4. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Podle §75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (vyjma návrhu na obnovu řízení). Ústavní stížnost je tak založena na zásadě její subsidiarity k jiným zákonným procesním prostředkům. To znamená, že ústavní stížnost je třeba pojímat jako krajní prostředek k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, není-li možná náprava postupy před jinými orgány veřejné moci, tedy pokud byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky obrany.
6. Podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, totiž disponuje podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu procesním prostředkem, na jehož základě může nechat přezkoumat, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
7. Stěžovatelčino odvolání odvolací soud v projednávané věci odmítl podle §218 písm. b) občanského soudního řádu. Stěžovatelka tedy mohla podat proti napadenému usnesení žalobu pro zmatečnost; to však neučinila (v ústavní stížnosti to ani netvrdí, ani to z ní jinak nevyplývá). Lze uzavřít, že stěžovatelka všechny dostupné procesní prostředky k ochraně jejích práv nevyčerpala (obdobně viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1490/17 ze dne 29. 8. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3017/18 ze dne 12. 12. 2018; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
8. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj proto odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj