ECLI:CZ:US:2021:1.US.1273.21.1
sp. zn. I. ÚS 1273/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. K., zastoupené JUDr. Pěvou Skýbovou, advokátkou se sídlem Nopova 6, 615 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1367/2020-652 ze dne 20. 1. 2021, usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 107/2020-587 ze dne 2. 7. 2020 a rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 5 T 181/2019-528 ze dne 31. 1. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka byla napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 5 T 181/2019-528 ze dne 31. 1. 2020 uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spolu s dalšími dvěma obviněnými, a to za jednání specifikované v citovaném rozsudku. Za to jim byl podle §209 odst. 4 trestního zákoníku všem uložen trest odnětí svobody v trvání 2,5 roku s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2,5 roku. Stěžovatelce byl dále uložen peněžitý trest v celkové výši 50 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovatelce podle §69 odst. 1 trestního zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Poškození J. K. a K. K. byli podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně podala stěžovatelka (spolu s dvěma dalšími obžalovanými) odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 9 To 107/2020-587 ze dne 2. 7. 2020 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka následně dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 1367/2020-652 ze dne 20. 1. 2021 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že v daném případě nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu podvodu, neboť stěžovatelka nikoho v omyl neuvedla a žádná škoda nebyla způsobena. Soudy (zejména soud odvolací) nerespektovaly základní zásady trestního řízení konkretizované zejména v ustanoveních §2 odst. 4, 5 a 6 trestního řádu, když neprovedly důkazy, které by prokázaly objektivní skutkový stav. Ani Nejvyšší soud nenaplnil stěžovatelčinu důvěru v nalezení objektivní pravdy, když rozhodl v neveřejném zasedání. Stěžovatelka uzavírá, že obecné soudy porušily její právo na spravedlivý proces, neboť v daném trestním řízení nereflektovaly zásadu presumpce neviny, zásadu nullum crimen sine lege, zásadu in dubio pro reo a neposkytly jí soudní ochranu.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud primárně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud neshledal pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatelky. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatelky ohledně pochybení soudů v tom, že postupovaly v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a nereflektovaly shora zmiňované zásady trestního řízení. Ostatně s námitkami stěžovatelky, že žádná škoda nevznikla či námitkami ohledně neexistence poškozeného subjektu se již náležitě vypořádal Nejvyšší soud, přičemž na tomto místě postačí odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (viz body 31 a 32 usnesení). Ústavní deficit nelze spatřovat ani ve způsobu rozhodování o dovolání stěžovatelky. Ústavní soud v tomto kontextu jen doplňuje, že ústavní stížnost spoluobviněného R. V. byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 1200/21 ze dne 18. 5. 2021 pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu