ECLI:CZ:US:2021:1.US.128.21.1
sp. zn. I. ÚS 128/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti JUDr. Josefa Zimy, zastoupeného Mgr. Alešem Podrábským, advokátem se sídlem U Starého mostu 111/4, Děčín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2020 č. j. 1 As 280/2020-23, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který zamítl jeho kasační stížnost. Stěžovatel současně poukazuje na pochybení správních orgánů, které rozhodovaly o povolení obnovy řízení ve věci přestupku, a Městského soudu v Praze, který odmítl jeho žalobu pro opožděnost. Pochybení správních orgánů, jež na jednu stranu doznaly ztrátu (nenalezení) procesního podání stěžovatele, jímž se zahájilo správní řízení o povolení obnovy řízení, ovšem toto u stěžovatele nevyžádaly, zakládá podle stěžovatele zásadní vadu řízení, resp. svévoli. Napravení tohoto nesprávného postupu je podle stěžovatele možné pouze tím, že Ústavní soud zhojí nedodržení lhůty pro podání správní žaloby. Stěžovatel se tedy domáhá, aby marné uplynutí lhůty nebylo důvodem pro absenci věcného přezkumu (nesprávného) postupu správních orgánů.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal zrušení rozhodnutí Ministerstva dopravy ze dne 8. 11. 2018 č. j. 1197/2018-160-SPR/3, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti zamítavému rozhodnutí Městské policie hl. m. Prahy o žádosti stěžovatele ze dne 13. 8. 2014 o obnovu blokového řízení ve věci přestupku spáchaného dne 31. 3. 2010. Městský soud usnesením ze dne 3. 7. 2020 č. j. 2 A 9/2020-34 žalobu stěžovatele odmítl pro opožděnost. Následně Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost postrádá ústavní rozměr a z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry správních soudů o odmítnutí žaloby stěžovatele. Ústavní soud přezkoumal napadené soudní rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, jeho rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti nelze označit jako svévolné. Se všemi námitkami stěžovatele se řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Jeho závěr o nedůvodnosti kasační stížnosti považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, jasný a logický.
Stěžovatelova žaloba byla městským soudem odmítnuta pro opožděnost. Ústavní soud konstatuje, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 36 odst. 2 Listiny má právo na přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy každý, kdo tvrdí, že byl takovým rozhodnutím zkrácen na svých právech, nestanoví-li zákon jinak. I pro právo stanovené v čl. 36 odst. 2 Listiny platí, že je možno domáhat se jej stanoveným postupem. Součástí stanoveného postupu domáhání se práva před soudem je i úprava žalobních lhůt a náležitostí žaloby ve správním soudnictví. Lhůta k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu činí podle §72 odst. 1 s. ř. s. dva měsíce od oznámení napadeného rozhodnutí jeho doručením žalobci.
Ústavní soud ověřil, že správní soudy stěžovateli řádně vysvětlily, že pokud rozhodnutí správního orgánu bylo stěžovateli doručeno dne 9. 11. 2018 a žalobu podal k poštovní přepravě dne 2. 12. 2019, byla žaloba podána po marném uplynutí zákonné lhůty a tudíž opožděně. Nejvyšší správní soud rovněž stěžovatele poučil, že vzhledem k tomu, že není správním orgánem, nejvyšším státním zástupcem ani Veřejným ochráncem práv, ustanovení §72 odst. 2 s. ř. s. se na něj nevztahuje. V daném případě byly podmínky pro odmítnutí žaloby pro opožděnost splněny.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu