ECLI:CZ:US:2021:1.US.1302.21.1
sp. zn. I. ÚS 1302/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 28. 3. 2008 č. j. 10 D 480/2007-44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Okresní soud v Domažlicích napadeným usnesením rozhodl v dědickém řízení po F. C., zemřelém dne 6. 7. 2007 bez zanechání závěti, jehož účastníkem byl nezletilý pozůstalý syn F. Š. (dále jen "stěžovatel") zastoupený v řízení svým zákonným zástupcem - matkou K. Š. tak, že v rámci dědění ze zákona, k němuž byl povolán ve smyslu §473 odst. 1 o. z. v první dědické skupině, potvrdil stěžovateli jako jedinému dědici ve smyslu §481 o. z. nabytí tohoto dědictví.
Stěžovatel v prvé řadě poukázal na to, že s obsahem napadeného usnesení z roku 2008 se měl možnost seznámit až dne 18. 3. 2021, kdy se jeho pěstounce podařilo získat jeho kopii, a to navíc (až) za situace, kdy mu bylo na adresu jeho (výše uvedeného) aktuálního bydliště u pěstounky doručen soudním exekutorem JUDr. Petrem Kociánem, Exekutorský úřad Brno-venkov, exekuční příkaz ze dne 11. 3. 2021 č. j. 137 EX 1176/13-36. Dále uvedl, že v důsledku skutečnosti, že mu napadené usnesení o dědictví nebylo nikdy řádně doručeno, podal prostřednictvím právní zástupkyně dne 3. 4. 2021 odvolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Tuto skutečnost Ústavní soud navíc ověřil dotazem na Okresním soudu v Domažlicích dne 16. 6. 2021.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Zůstává-li tedy v řízení před civilními soudy možnost dosáhnout nápravy formou opravných prostředků, nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat do řízení v jeho průběhu.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj