ECLI:CZ:US:2021:1.US.1314.21.1
sp. zn. I. ÚS 1314/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. H., zastoupené JUDr. Alenou Němcovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4, Údolní 1724/59, proti usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 28/2021-432 ze dne 4. března 2021 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích č. j. 1 T 80/2019-362 ze dne 10. prosince 2020, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Domažlicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Na základě dohody se státním zástupcem schválené Okresním soudem v Domažlicích (dále jen "nalézací soud") byl obžalovaný uznán vinným z přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání desíti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, a peněžitý trest ve výši 25 000 Kč; poškozená stěžovatelka byla se svým nárokem odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání odvolání stěžovatelky zamítl.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka v ústavní stížnosti podané podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti rozhodnutí obecných soudů, které nerozhodly o jejích nárocích coby poškozené v trestním řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že byla účastnicí dopravní nehody, po níž byla po dva měsíce hospitalizace upoutána na lůžko a následně sedmnáct měsíců v pracovní neschopnosti; byl jí přiznán invalidní důchod, přišla o možnost zaměstnání v Německu a od srpna 2020 je nezaměstnaná - evidovaná na úřadu práce. Viníkem dopravní nehody byl německý občan, a proto musela své nároky uplatnit u německého pojistitele, který vyžadoval doklady od jejích německých pojistitelů, kteří jí však opakovaně potvrzení nevydali, rovněž jí za překlady vznikly vícenáklady; část svých nároků (50 767 Kč a 2 344,66 €) proto stěžovatelka uplatnila v adhezním řízení. V trestním řízení byl nejdříve vydán trestní příkaz, s ohledem na odpor stěžovatelky zrušený; následovalo podmíněné zastavení trestního stíhání, zrušené na základě její stížnosti, a proto proběhlo hlavní líčení, v jehož průběhu byla vyslechnuta. Jednání, při němž byla uzavřena dohoda, stěžovatelka přítomna nebyla, nemohla se vyjádřit k dohodě a státní zástupce, který je oprávněn do dohody zakomponovat i náhradu škody, tak neučinil. Stěžovatelka je přesvědčena, že uložený trest byl s ohledem na následky dopravní nehody nepřiměřeně nízký (trest odnětí svobody i peněžitý trest), obžalovanému nebyl uložen zákaz řízení a stěžovatelce nebyla přiznána žádná náhrada, přestože v adhezním řízení uplatnila jen zlomek vzniklé škody. Podle stěžovatelky tak nebyl naplněn satisfakční účel trestního řízení, byla porušena její práva a došlo k její sekundární viktimizaci, neboť přes svou aktivní účast v trestním řízení bude nucena znovu uplatňovat své nároky v civilním řízení. Stěžovatelce navíc nebyla (nepravomocně) přiznána ani celá náhrada nákladů souvisejících s její účastí v trestním řízení. Z uvedených důvodů a s odkazem na nálezy sp. zn. III. ÚS 2916/15 ze dne 28. února 2017 (N 35/84 SbNU 401) a sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. února 2015 (N 38/76 SbNU 515) stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, jimiž byla porušena její práva zakotvená v čl. 1, 11, 36 a 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Ústavní soud je soudní orgán ochrany ústavnosti, a proto na postup orgánů činných v trestním řízení (soudů) reaguje pouze tehdy, mají-li pochybení reálné negativní dopady na základní práva nebo svobody nebo je alespoň ohrožují, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole či dokonce libovůle, což nyní neshledal.
5. Předně Ústavní soud opakuje, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu; mezi základní práva nenáleží právo na satisfakci; posouzení je-li konkrétní jednání trestným činem, a jaký trest je na místě za jeho spáchání uložit, vychází ze zákonné definice konkrétního trestného činu, a nikoliv z očekávání poškozené.
6. Z napadených rozhodnutí se podává, že nalézací soud přijal dohodu za situace, kdy ani stěžovatelka, ani její zmocněnkyně se hlavního líčení neúčastnily, a proto dohoda neobsahuje výrok o náhradě škody; nalézací soud vycházel z vyjádření hlavnímu líčení přítomného zástupce pojistitele, že dokládané nároky stěžovatelky jsou průběžně plněny. Podle odvolacího soudu uplatněný nárok na náhradu ušlého výdělku, který nebyl nahrazen pro nespolupráci bývalého zaměstnavatele poškozené, nelze klást k tíži odsouzeného. Dále konstatoval, že poškozená uvedla v různých podáních různé částky, jichž se domáhá, není proto možné zjistit konečnou výši tvrzeného nároku, a to za situace, kdy pojistitel stále pokračuje v plnění. Jestliže pojistitelé dosud nevyplatili stěžovatelce náhradu tvrzených škod v plné výši pro nepřezkoumatelnost jejích nároků (absence podkladů, chyby v součtech) a další nároky doposud nebyly vyčísleny, nelze ani tyto okolnosti klást k tíži odsouzeného. Odvolací soud však současně nalézacímu soudu vytkl nedostatečnost odůvodnění rozsudku právě ve vztahu k odkazu stěžovatelky na řízení ve věcech občanskoprávních.
7. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu je patrné, že námitky, které stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti, jsou shodné s námitkami, které předložila v odvolání a o nichž odvolací soud rozhodl způsobem, který stěžovatelka neakceptovala. Z podrobného odůvodnění odvolacího soudu, ale i z ústavní stížnosti je přitom patrné, že rozsah škody, respektive rozsah stěžovatelce vyplacených náhrad pojistiteli, není ještě uzavřen a plnění nadále pokračují. Za této situace by nebylo v souladu s efektivitou soudního řízení vyčkávat s vydáním rozhodnutí v trestním řízení; rovněž tak by neměla být takovou překážkou ani nejasnost uplatněných nároků z jednotlivých podání stěžovatelky. Právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) zajištuje stěžovatelce možnost domáhat se s využitím příslušných (procesních) předpisů svých nároků u soudu, nejde však o záruku, že v řízení bude rozhodnuto způsobem, který očekává - toto její právo bylo zachováno. Nebyly-li doposud přesně vyčísleny nároky stěžovatelky a nebylo-li ani o nich doposud pravomocně rozhodnuto, nejde ani o porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny). Právo na rovnost, zaručené v čl. 1 a 37 odst. 3 Listiny i v čl. 96 odst. 1 Ústavy, představuje záruku, že každý účastník řízení může samostatně, nezávisle od ostatních účastníků, uplatnit svá práva v rozsahu, který mu ten který předpis poskytuje; jeho porušením proto není odkaz na samostatné řízení. Ústavní soud nezjistil stěžovatelkou tvrzený zásah do jejích práv, jak uvedla v ústavní stížnosti.
8. Vzhledem k okolnostem případu se Ústavní soud zabýval ústavní stížností bez ohledu na skutečnost, že byla podána advokátkou, aniž by přiložená plná moc splňovala požadavek §30 a 31 zákona o Ústavním soudu ve smyslu usnesení sp. zn. III. ÚS 403/01 ze dne 22. října 2001 (U 39/24 SbNU 557), tedy byla udělena až po vydání posledního stížností napadeného rozhodnutí.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu