ECLI:CZ:US:2021:1.US.1316.21.1
sp. zn. I. ÚS 1316/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Le Thi Thu Hong, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2021 č. j. 30 Cdo 700/2021-394, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2019 č. j. 18 Co 151/2019-254 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 10. 2018 č. j. 26 C 103/2017-165, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly její žalobu na náhradu nemajetkové újmy poskytnutím peněžitého plnění. Stěžovatelka tvrdí, že napadená rozhodnutí soudů jsou prima facie v rozporu s nálezy Ústavního soudu ohledně přípustnosti dovolání a v meritu věci s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ve věcech odškodňování nepřiměřené délky kompenzačního řízení. Podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro odčinění jí tvrzené nemajetkové újmy pouze formou konstatování porušení práva a poskytnutím omluvy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení 500 000,- Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou kompenzačního řízení vedeného nejprve u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 292/2007 a poté u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 66 C 88/2010. Obvodní soud pro Prahu 5 žalobu stěžovatelky zamítl co do částky 450 767,- Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 49 233,- Kč s příslušenstvím (výrok II) a náhradu nákladů řízení ve výši 41 140,- Kč (výrok III). Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části ohledně zamítavého výroku I o věci samé co do částky 200 000,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ve vyhovujícím výroku II o věci samé jej změnil tak, že se žaloba zamítá rovněž v rozsahu návrhu na uložení povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit stěžovatelce částku 49 233,- Kč s příslušenstvím (výrok I). Vyslovil, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 12 342,- Kč (výrok II) a že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 1 200,- Kč (výrok III). Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání vysvětlil, že námitky stěžovatelky nemohou přípustnost dovolání založit, neboť se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí. Stěžovatelka tak nesplnila své povinnosti, v důsledku čehož bylo její dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 a Městského soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu