ECLI:CZ:US:2021:1.US.1326.21.1
sp. zn. I. ÚS 1326/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Kříženeckým, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na sadech 2033/21, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1355/2020-1713 ze dne 27. ledna 2021 a Krajského soudu v Ostravě č. j. 2 To 233/2019-1644 ze dne 23. června 2020 a rozsudku Okresního soudu v Šumperku č. j. 3 T 120/2016-1585 ze dne 26. června 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Šumperku, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Šumperku (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným z účastenství ve formě pomoci na přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a ke zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 4 písm. d) trestního zákoníku, a uložil mu úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, peněžitý trest ve výši 50 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání šesti měsíců a povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil nahradit škodu, kterou způsobil. Stěžovateli i dalšímu odsouzenému pak nalézací soud uložil povinnost nahradit poškozené společně a nerozdílně škodu ve výši 919 290 Kč. Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") odvolání odsouzených zamítl. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), uvádí, že Nejvyšší soud nenapravil vady v řízeních nalézacího soudu a odvolacího soudu spočívající v absenci vztahu mezi skutkovým zjištěním, provedenými důkazy a právními závěry a v pominutí zásady in dubio pro reo.
3. Stěžovatel předně namítá, že Nejvyšší soud jeho námitky hodnotil restriktivně a označil je za nespadající pod dovolací důvody, stěžovatel přitom pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu s odkazem na judikaturu Ústavního soudu učinil předmětem dovolacího řízení závažné procesní vady, v jejichž důsledku byly důkazy nesprávně hodnoceny. Stěžovatel uvádí, že jako důkaz byla teprve před nalézacím soudem předložena jednostranná e-mailová korespondence, aniž by bylo patrné, zda poškozená nezničila odpovědi. Dále stěžovatel popsal konkrétní důkazy - výpovědi svědků, které nalézací soud i odvolací soud údajně hodnotily nesprávně - tak, aby v nich našly potvrzení svých závěrů a pominuly důkazy vinu zpochybňující. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2, 8 odst. 2, 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 39, 40 odst. 2 a 3 a 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), i v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Z rozsudku nalézacího soudu je patrné, že provedl rozsáhlé dokazování, a to nejen s ohledem na změnu senátu, a důkazy pečlivě zhodnotil. Odvolací soud reagoval na námitky týkající se "nalezené" krabice s e-mailovou korespondencí i odbornosti znalce, shledal však správnost a úplnost postupu i závěrů vyslovených nalézacím soudem, a proto odvolání zamítl. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení (odst. 12 - 14) zabýval tvrzeným extrémním nesouladem mezi dokazováním a vyvozenými závěry, konstatoval opakování námitek, jimiž se již nalézací i odvolací soud zabývaly a vypořádaly, odkázal na konkrétní body jejich odůvodnění, a sám se rovněž k námitkám vyjádřil (odst. 16, 17, 20 a 21).
5. Argumentace, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá, je zjevně jen opakováním námitek uplatněných v průběhu řízení před obecnými soudy; stěžovatel není spokojen se způsobem, jak bylo o jeho námitkách rozhodnuto. Samotný nesouhlas stěžovatele ovšem bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti, a jak konstatoval zejména Nejvyšší soud, ani stěžovatelem užitých opravných prostředků. Ve vztahu k tvrzenému zásahu do práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) ve smyslu čl. 36 a následných Listiny lze odkázat na odstavce 23 a násl. usnesení Nejvyššího soudu, v nichž je odkaz na relevantní judikaturu Ústavního soudu srozumitelně a případně vysvětlen. Stěžovatel v ústavní stížnosti nespecifikoval, v čem měla být porušena rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny); porušením této zásady není fakt, že jeho tvrzení obecné soudy neuvěřily s ohledem na celou řadu důkazů opaku. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký lze za jeho spáchání uložit trest, přičemž podle čl. 40 odst. 1 Listiny i 90 Ústavy jen soud rozhoduje o vině a trestu; naplněním skutkové podstaty trestného činu (definovaného v trestnímu zákoníku) se zabýval nejen nalézací soud, ale lze odkázat i na přiléhavé závěry odvolacího soudu (odst. 28) i Nejvyššího soudu (odst. 19) usnesení. Z uvedených důvodů nejde ani o porušení zásady enumerativní veřejnoprávní pretenze (čl. 2 odst. 2 Listiny), neboť obecné soudy rozhodovaly o sankci za jednání stěžovatele v souladu se zákonným vymezením, což sleduje rovněž smysl článku 8 odst. 2 Listiny, podle něhož lze zasáhnout do práva na osobní svobodu jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
6. Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit závěry obecných soudů, neobsahují-li napadená rozhodnutí vady zasahující do základních práv účastníků a nejsou-li jejich závěry hrubě nepřiléhavé či se znaky svévole nebo libovůle. Stěžovatel v ústavní stížnosti ani žádnou takovou okolnost neuvedl, vyjádřil (opakovaně) jen svůj nesouhlas. Obecné soudy na základě provedeného dokazování vyslovily řádně a srozumitelně své závěry o naplnění skutkové podstaty i o uloženém trestu; postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu