ECLI:CZ:US:2021:1.US.1327.21.1
sp. zn. I. ÚS 1327/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Martinou Charvátovou, advokátkou, sídlem Horní náměstí 3, Vsetín, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 20. 1. 2021, č. j. 59 Co 225/2020-2301, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 19. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných mu čl. 15 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a po doplnění návrhu konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ve věci úpravy výživného na dobu před i po zletilosti ke zletilému F. K. a o úpravě výživného, o zrušení zákazu styku a o úpravě styku s nezletilým M. K., bylo rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 6. 2020 rozhodnuto tak, že návrh otce na zrušení zákazu jeho styku s nezletilým M. K. se zamítá (výrok I.). Výrokem II. a III. bylo rozhodnuto o vyživovací povinnosti stěžovatele ke zletilému F. K. - výživné ve výši 4 200 Kč měl stěžovatel platit k rukám zletilého syna, jemuž měl uhradit též dlužné výživné ve výši 50 540 Kč. Výrokem IV. byla stěžovateli uložena povinnost hradit k rukám matky výživné na nezletilého M. K. ve výši 3 700 Kč, rovněž mu byla uložena povinnost zaplatit k rukám matky dlužné výživné na nezletilého ve výši 43 900 Kč. Výrokem VI. bylo rozhodnuto tak, že se mění výroky II. a IV. rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně ze dne 7. 2. 2012, č. j. 60 Co 457/2011-274. Výrokem VII. byl zamítnut návrh stěžovatele na snížení výživného. Výrokem VIII. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K podanému odvolání rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem ve výroku I. tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. a III. ruší a řízení se zastavuje. Výrokem II. byl rozsudek nalézacího soudu ve výroku I. a VII. potvrzen. Výrokem III. změnil odvolací soud výši vyživovací povinnosti stěžovatele k nezletilému M. na částku 2 800 Kč měsíčně, což se odrazilo též ve výši dlužného výživného, které odvolací soud stanovil částkou 33 600 Kč. Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel je toho názoru, v souvislosti s jeho výdělkovými možnostmi mu bylo upřeno právo na svobodnou volbu povolání. Toto právo bylo stěžovateli upřeno u soudního jednání konaného dne 20. 1. 2021 u krajského soudu, kde předseda senátu vyjmenoval několik společností, které práci nabízí a u nichž otec práci nehledal. K tomuto stěžovatel uvedl, že soudem označené společnosti práci nenabízely nebo pracovní místo bylo již obsazené. Stěžovatel je instruktorem lyžování a z důvodu covid pandemie nemůže vykonávat svoji práci v cizině.
Dále stěžovatel nesouhlasí s dříve vysloveným zákazem styku s nezletilým synem, neboť důvody pro tento zákaz již odpadly. Navíc, ve vztahu k nezletilému M. se žádného trestného činu nedopustil. Zákaz styku se tak jeví nadbytečným. Krajský soud se podle stěžovatele řádně nevypořádal s tím, že zletilý syn F. od listopadu 2020 žije u otce, přičemž matka na jeho výživu nepřispívá řádně a včas.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Přestože ústavní stížnost zmiňuje ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústava České republiky Ústavnímu soudu nedává. Hodnocení důkazů a právní posouzení věci spadá do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud smí realizovat svou pravomoc pouze v případě zásahu do základních práv a svobod, pokud důkazní řízení bylo zcela mimo limity kladené ústavním právem, případně, pokud právní hodnocení vykazuje takové vady, které porušují základní práva a svobody stěžovatelů.
Namítá-li stěžovatel, že krajský soud v napadeném rozsudku nezohlednil tu skutečnost, že zletilý syn F. s ním žije ve společné domácnosti, nelze mu dát zapravdu. Je tomu tak proto, že výroky II. a III. rozsudku nalézacího soudu, jimiž byla stěžovateli nově stanovena vyživovací povinnost a dlužné výživné vůči zletilému F., byly odvolacím soudem zrušeny.
Poukazuje-li stěžovatel na to, že odvolací soud uvedl v průběhu odvolacího jednání a následně i v rozsudku některé společnosti, jež poptávají zaměstnance, nelze tento postup soudu vnímat jako uložení povinnosti k výkonu určitého typu práce. Z odůvodnění jak nalézacího, tak i odvolacího soudu vyplynulo, že obecné soudy neuvěřily stěžovateli jím deklarovanou výši příjmu, přičemž své závěry řádně odůvodnily. Stěžovateli není těžké uvěřit v tom smyslu, že omezení související s pandemií Covid 19 se dotkly jeho možnosti vykonávat práci lyžařského instruktora. To však ještě neznamená, že by byl stěžovatel zbaven své vyživovací povinnosti ke svým dětem, zvláště pak v situaci, kdy vyživovací povinnost nebyla stanovena v nijak neobvyklé výši. Bylo na stěžovateli, aby i v mimořádné celospolečenské situaci, výkonem prakticky jakékoliv jiné pracovní činnosti, zajistil výživu svých dětí.
Podle náhledu Ústavního soudu byl ústavní stížností napadený rozsudek krajského soudu řádně odůvodněn a z toho důvodu jej lze považovat za ústavně konformní.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu