ECLI:CZ:US:2021:1.US.1329.21.1
sp. zn. I. ÚS 1329/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tatiany Novikové, zastoupené Mgr. Danielem Askarim, advokátem se sídlem Slavětínská 1146/39, Praha 9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021 č. j. 2 Ads 282/2019-85, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2019 č. j. 1 Ad 23/2018-44, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 6. 2018 č. j. RN-XY-315-VK, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 12. 4. 2018 č. j. R-12.4.2018-423/XY, usnesení České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 4. 2018 č. j. RN-XY-315-VK, rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 9. 5. 2017 č. j. R-9.5.2017-423/XY, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 2 Ads 157/2016-45, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021 č. j. 2 Ads 282/2019-85 (dále jen "kasační rozsudek č. 1"), jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 3. 9. 2019 č. j. 1 Ad 23/2018-44, a požaduje, aby Ústavní soud zrušil i všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastník"), která napadenému rozsudku předcházela. Stěžovatelka se současně domáhá zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne ze dne 15. 12. 2016 č. j. 2 Ads 157/2016-45 (dále jen "kasační rozsudek č. 2"). Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 30 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka, narozená dne X., ke dni 30. 11. 2006 přesídlila na území České republiky z Ruské federace a později získala české občanství. Již v roce 2001 jí byl ruským nositelem pojištění přiznán starobní důchod (ke dni 1. 4. 2007 zastaven), nicméně na území České republiky byla ještě výdělečně činná od 1. 10. 2003 do 31. 3. 2007. Stěžovatelka se v předchozích správních a soudních řízeních domáhala, aby byla procentní výměra jejího starobního důchodu počítána s přihlédnutím k čl. 5 odst. 2 Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení (publikované pod č. 116/1960 Sb., dále jen "Dohoda") a do celkové doby pojištění byla zahrnuta doba jejího studia v Ruské federaci. Komplexní výklad k rozhodné právní úpravě v kontextu stěžovatelčina případu přitom podal Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku č. 2, který stěžovatelka ústavní stížností také napadá. Tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek městského soudu ze dne 27. 5. 2016 č. j. 1 Ad 26/2014-36 a rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 29. 4. 2014 č. j. XY/315-PB a věc byla vrácena vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku vyslovil právní názor, podle něhož je na případ stěžovatelky třeba aplikovat čl. 5 odst. 1 Dohody, starobní důchod přiznat od 1. 4. 2017 a požadovanou dobu studia nehodnotit. Ústavní stížnost podaná stěžovatelkou proti kasačnímu rozsudku č. 2 byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/2017 odmítnuta pro nepřípustnost.
Rozhodnutím ze dne 22. 6. 2018 č. j. RN-XY-315-VK vedlejší účastník upřesnil výrok svého rozhodnutí ze dne 12. 4. 2018 č. j. R-12.4.2018-423/XY (dále jen "prvostupňové rozhodnutí") o odkaz na ustanovení Dohody a ve zbytku rozhodnutí, kterým byl stěžovatelce přiznán starobní důchod od 30. 11. 2006 ve výši 2 240 Kč měsíčně (a zrušeno rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 5. 2017 č. j. R-9.5.2017-423/XY o přiznání starobního důchodu od 1. 4. 2007), potvrdil. Městský soud v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí. Nejvyšší správní soud následně kasačním rozsudkem č. 1 zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vedlejší účastník, potažmo obecné soudy, její věc po skutkové i právní stránce nesprávně posoudily, v důsledku čehož dospěly k chybnému vyčíslení přiznaného starobního důchodu. Podle názoru stěžovatelky vybočil Nejvyšší správní soud v kasačním rozsudku č. 2 z předmětu uplatněných kasačních námitek i z předmětu tehdy vedeného sporu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Nejvyšší správní soud dospěl podle stěžovatelky z vlastní iniciativy k závěru, že jí měl být starobní důchod vyměřen podle ustanovení pro ni méně výhodného, v důsledku čehož jí byl starobní důchod snížen o více než polovinu (z částky 7 580 Kč na částku 3 712 Kč). Tímto postupem Nejvyšší správní soud zasáhl do práva stěžovatelky na spravedlivý proces, neboť překročil svou nestrannou roli a nahrazoval rozhodovací činnost správního orgánu. Dále pak Nejvyšší správní soud zvolil interpretaci aplikované mezinárodní smlouvy, která byla ve zjevném rozporu s jejím jednoznačným textem, což je podle stěžovatelky nepřípustné. A konečně Nejvyšší správní soud zasáhl do velmi silného legitimního očekávání stěžovatelky založeného předchozím pravomocným rozsudkem městského soudu, a tím nepřípustně zasáhl do jejího práva vlastnit majetek, a potažmo i do práva na přiměřené zabezpečení ve stáří.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozsudky. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a nenalezl v nich vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s předmětnými ustanoveními Dohody a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), která upravují podmínky pro výpočet starobního důchodu, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka namítá. Ústavní soud nezjistil, že by byl výklad Dohody provedený Nejvyšším správním soudem svévolný, přepjatě formalistický, resp. ústavně neslučitelný. Oba napadené rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou náležitě odůvodněny a argumentaci v nich obsaženou hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a nevybočující z doktrinálně uznávaných pravidel právního výkladu.
Podstatou ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky se způsobem výpočtu výše jejího starobního důchodu na základě aplikace čl. 5 Dohody a v něm použitého pojmu "přesídlení". Zatímco Nejvyšší správní soud dospěl již v kasačním rozsudku č. 2 k závěru, že při výpočtu starobního důchodu stěžovatelky měl vedlejší účastník postupovat podle čl. 5 odst. 1 Dohody, stěžovatelka setrvale zastává názor, že se mělo postupovat podle čl. 5 odst. 2, jehož aplikace by byla pro stěžovatelku výhodnější. Ústavní soud ovšem nesdílí přesvědčení stěžovatelky o diskriminaci její osoby ze strany orgánů veřejné moci a porušení principu rovnosti. Skutečnost, že je vůči osobám, žadatelům o dávku důchodového pojištění, přistupováno odlišně v důsledku jiné právní úpravy aplikovatelné na jejich poměry, nezpůsobuje nerovné zacházení. Nerovnost by bylo možno konstatovat pouze v případě porušení pravidla "stejnému stejně, odlišnému odlišně". Pochybení tohoto charakteru v projednávané věci Ústavní soud však nezjistil. Se stěžovatelkou bylo naopak zacházeno obdobně jako s ostatními pojištěnci, kteří podléhají českým předpisům o důchodovém pojištění.
K namítanému zásahu do legitimního očekávání stěžovatelky Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud, poté, co dospěl k závěru o nutnosti aplikovat čl. 5 odst. 1, a nikoli čl. 5 odst. 2 Dohody, účastníky řízení s odchylným právním posouzením seznámil a poskytl jim prostor, aby se mohli vyjádřit, než bude ve věci rozhodnuto, a to právě za účelem zachování práv stěžovatelky a předcházení překvapivosti konečného rozhodnutí. Postup Nejvyššího správního soudu, který v kasačním rozsudku č. 2 zohlednil svoji předchozí judikaturu (rozsudek č. j. 3 Ads 69/2013-34), proto nelze hodnotit jako překvapivý. Povinností Nejvyššího správního soudu bylo dbát o jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví (§12 s. ř. s.); na plnění této povinnosti nemohl rezignovat pouze z toho důvodu, že stěžovatelka v řízení spoléhala na názor městského soudu, který byl vývojem judikatury Nejvyššího správního soudu již překonán. Ústavní soud k tomu dodává, že konstantě akceptuje, že pokud dojde ústavně souladným způsobem ke změně judikatury, lze zásadně tento nový právní názor aplikovat též na řízení již běžící (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2635/15).
Jakkoli tedy Ústavní soud vnímá finanční situaci stěžovatelky jako svízelnou, prostor pro svůj zásah z důvodu, že by napadenými rozhodnutími došlo k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv, neshledal. Právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, garantované čl. 30 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, patří mezi tzv. sociální práva, a lze se ho podle článku 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které toto právo provádějí. Jak již Ústavní soud uvedl, právo stěžovatelky bylo realizováno v rámci příslušných ustanovení Dohody a zákona o důchodovém pojištění a v postupu orgánů při jejich výkladu nebyla zjištěna žádná libovůle. Otázkou posouzení případné tvrdosti zákona se může zabývat toliko ministr práce a sociálních věcí, nikoli soud. Zahájení příslušného řízení je navíc podmíněno podáním písemné a odůvodněné žádosti toho, v jehož prospěch má být tvrdost odstraněna (§106 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení).
Rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2016, č. 53080/13, Bélané Nagy proti Maďarsku, kterým argumentuje stěžovatelka, se na nyní posuzovaný případ s ohledem na skutkové odlišnosti nevztahuje. Ústavní soud navíc nepřehlédl, že vedlejší účastník postupoval při posouzení nároku stěžovatelky na starobní důchod při výběru příslušných právních norem výrazně v její prospěch, neboť pokud by byly v její věci striktně aplikovány jen platné a účinné vnitrostátní předpisy, stěžovatelce by nárok na dávku vůbec nevznikl.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka rovněž dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně využila možnosti uplatnit v řízení u správních orgánů a soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že orgány veřejné moci svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
V
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Pokud jde o návrh na zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka ze dne 9. 5. 2017 č. j. R-9.5.2017-423/XY, Ústavní soud jej odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný (není povolán je zrušit po druhé). Ústavní soud současně odmítl návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. O návrhu na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto v co nejkratší době.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu