ECLI:CZ:US:2021:1.US.1334.21.1
sp. zn. I. ÚS 1334/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. H., t. č. Věznice Rapotice, zastoupeného JUDr. Jiřím Baudysem, advokátem, sídlem Kounicova 681/10, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2021 č. j. 8 Tdo 91/2021-943, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. září 2020 č. j. 4 To 37/2020-829 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2020 č. j. 46 T 6/2020-722, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv. Stěžovatel zároveň žádá, aby náklady na jeho zastoupení nesl stát.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně spolu s dalšími 4 obviněnými uznán vinným ze spáchání zločinu loupeže dle §173 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Předmětného trestného činu se dopustil ve zkratce tak, že poté, co je spoluobviněná (poskytující sexuální služby) informovala o tom, že se v jejím bytě nachází klient (poškozený) mající u sebe větší finanční obnos, si s dalšími obviněnými rozdělili úkoly za účelem získání těchto finančních prostředků, přičemž konkrétně stěžovatel spolu s dalším obviněným vtrhli do bytu a zatímco druhý obviněný poškozeného fyzicky napadl, stěžovatel hledal věci poškozeného. Poškozenému poté vzali klíče od auta, z něhož odcizili mimo jiné cca 60 000 Kč, osobní doklady, mobilní telefony a platební kartu, z níž do jejího zablokování provedli platby ve výši necelých 2 000 Kč.
3. Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci zamítl odvolání stěžovatele a všech spoluobviněných. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele a tří dalších obviněných.
4. Ústavní stížnost stěžovatel založil na argumentu, že obsah pojmu organizovaná skupina, jak je obsažen v §173 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, je zákonu neznámý. Nelze se přitom údajně dovolávat výkladu Nejvyššího soudu, jak to judikatura včetně napadených rozhodnutí činí, neboť tento výklad je neúplný a nedává odpověď na otázku, zda je vůbec možné prosté spolupachatelství tří a více osob, tedy zda teprve při vyšším stupni organizovanosti se bude jednat o organizovanou skupinu. Podle stěžovatele je judikatura Nejvyššího soudu nejasná a fakticky v neprospěch odsouzených mění trestní zákon v ustanovení o spolupachatelství. V praxi to údajně dopadá tak, že místo příhodné kvalifikace jednání dle §173 odst. 1 trestního zákoníku a očekávatelnému trestu odnětí svobody okolo 4 let je ukládán trest dle §173 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku ve výměře takřka dvojnásobné. Stěžovatel se tak domnívá, že dochází ke stanovení viny a ukládání trestu bez zákona.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud poznamenává, že článkem 39 Listiny - zakotvujícím výhradu zákona při označení trestnosti jednání - je stanoven mimo jiné i požadavek určitosti a jasnosti podřazení trestného jednání pod konkrétní trestný čin obsažený v trestním kodexu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2258/14 ze dne 16. 12. 2014). To neznamená, že by každý musel vždy mít stoprocentní jistotu stran toho, zda jeho jednání bude považováno za trestné, či nikoli. Listina v čl. 39 např. nezapovídá, aby trestněprávní úprava operovala s více či méně neurčitými pojmy, k jejichž řádnému uchopení je nezbytná i netriviální intepretace (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2011/10 ze dne 28. 11. 2011). Navíc i sebejednoznačněji formulovaný zákon může být do jisté míry ovlivnitelný soudní interpretací, která slouží k odstranění výkladových nejasností a k postupnému vystříbření pravidel trestní odpovědnosti (srov. rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Del Río Prada proti Španělsku č. 42750/09 ze dne 21. 10. 2013, odst. 92-93). Jakkoli je tedy potřeba trvat na tom, aby intepretace trestních předpisů byla předvídatelná, neznamená to, že by zákonodárce nemohl v trestním zákoníku pracovat s neurčitými právními pojmy či že by každý takový pojem musel mít v zákoně svou definici. Ostatně výkladové obtíže může teoreticky přinést takřka každé v zákoně užité slovo.
7. Pokud se týče konkrétně spojení "organizovaná skupina", jde o pojem, který i bez dodatečných informací umožňuje učinit si rámcovou představu o tom, co pod něj spadá. Bohatá a dlouhodobě ustálená judikatura (předmětný pojem se objevoval již v trestním zákoně), která k pojmu organizovaná skupina existuje (z mnoha viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 268/2016 ze dne 26. 10. 2016), je toliko určitým vyjasněním a dovysvětlením jistých nuancí, rozhodně nelze hovořit o tom, že by soudy svým výkladem nahrazovaly zákonodárce. S uvedeným pojmem ostatně běžně ve své rozhodovací činnosti pracuje i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1481/09 ze dne 10. 12. 2009 či nález sp. zn. II. ÚS 3525/16 ze dne 7. 8. 2018, v němž dokonce Ústavní soud sám vytkl obecnému soudu, že nedospěl k závěru o spáchání činu organizovanou skupinou, neboť údajně nebylo "zřejmé, proč by součinnost všech tří obžalovaných neměla být v tomto případě posuzována jako spáchání zločinu organizovanou skupinou").
8. Závěrem lze dodat, že se Ústavní soud neztotožňuje s argumentem, podle něhož není zřejmé, zda je možné prosté spolupachatelství třech a více osob. Tak např. v usnesení sp. zn. 4 Tdo 981/2018 ze dne 18. 9. 2018 Nejvyšší soud uvedl, že rozdíl mezi trestným činem, který páchá více osob v postavení spolupachatelů, a mezi tím, že jednají jako členové organizované skupiny, je v míře koordinace jejich činnosti s tím, že pro naplnění znaku, že pachatelé jednali jako členové organizované skupiny se kromě jiných předpokladů (např. počet podílejících se na trestné činnosti) vyžaduje právě větší míra koordinovanosti a plánovitosti než u případu spolupachatelství, která výrazně zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. Nelze pochopitelně vyloučit, že se objeví situace v tomto směru svým způsobem hraniční, tomu ovšem nelze ani v trestním právu vždy zcela předejít, a nadto stěžovatel v podstatě ani netvrdí, že by to byl právě i jeho případ.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Z toho důvodu nemohlo být vyhověno návrhu stěžovatele, aby náklady na jeho zastoupení nesl stát, neboť dle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak lze rozhodnout pouze tehdy, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. června 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu