ECLI:CZ:US:2021:1.US.1341.21.2
sp. zn. I. ÚS 1341/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti BLANET - SHOP, s.r.o., sídlem Na Pernikářce 762/33, Praha 6, zastoupené Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 8 Cmo 66/2019-992 ze dne 17. 2. 2021 ve spojení s návrhem na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. h) zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok III.), jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Spolu s tím se stěžovatelka domáhá zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále též "o. s. ř."), dle něhož platí, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné.
Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v soudním řízení, vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 64/2001, domáhala uložení povinnosti obchodním společnostem PROSPER TRADING a.s. (druhé žalované) a Správa pohledávek OKD, a.s. (první žalované) nahradit škodu ve výši 6 573 378 Kč s příslušenstvím, způsobenou porušením povinnosti učinit veřejný návrh smlouvy podle někdejšího ustanovení §183b odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000. Ve věci soudy opakovaně rozhodovaly, naposled Krajský soud v Ostravě rozsudkem č. j. 30 Cm 64/2001-826 ze dne 7. 1. 2019, jímž žalobě stěžovatelky vyhověl co do částky 470 200 Kč s příslušenstvím (výrok I.), ve zbývající části žalobu jako nedůvodnou zamítl (výrok II.) a stěžovatelku zavázal povinností zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení částku 986 566,96 Kč (výrok III.). Doplňujícím rozsudkem č. j. 30 Cm 64/2001-911 ze dne 17. 10. 2019 dále zamítl žalobu ohledně dosud nerozhodnutého příslušenství z částky 470 200 Kč a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení týkajícího se této zbývající části příslušenství.
K odvolání stěžovatelky i druhé žalované Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 470 200 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.). Ve zbytku rozsudek krajského soudu, ve znění doplňujícího rozsudku, jako věcně správný potvrdil (výrok II.). Vzhledem k dílčí změně rozsudku soudu prvního stupně vrchní soud znovu rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, a to tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 1 308 752,96 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že pokládá za nesprávný závěr o plném procesním úspěchu druhé žalované. V té spojitosti uvedla, že v průběhu řízení jí dal Nejvyšší soud za pravdu, když rozhodl o porušení povinnosti druhé žalované a o její povinnosti nahradit vzniklou škodu. V dalším řízení se posuzoval už jen rozsah škody. Stěžovatelka má za to, že náhrada nákladů řízení je extrémně vysoká z důvodu dvacetiletého trvání soudního řízení, jehož zcela nepřiměřenou délku, a tím také vysoký počet úkonů právního zastoupení advokátem protistrany, však dle svých slov nezpůsobila. Přesto nese celou tíhu soudního řízení, ačkoli na výši náhrady nákladů řízení mají podíl jak soudy, tak i druhá žalovaná. Stěžovatelka zároveň pokládá zákonnou výluku nákladových výroků z dovolacího přezkumu za protiústavní, pročež navrhla zrušení vpředu citovaného ustanovení občanského soudního řádu. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky stran absence plného úspěchu druhé žalované ve sporu. Jakkoli je nepochybné, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku č. j. 29 Cdo 1648/2013-410 ze dne 29. 1. 2014 vyslovil závazný právní názor, dle něhož druhá žalovaná vskutku neučinila spolu s původní první žalovanou veřejný návrh smlouvy na odkup akcií v rozporu s tehdy platnými ustanoveními obchodního zákoníku, je nicméně zřejmé, že šlo toliko o jeden z více předpokladů pro náhradu škody, jež musejí být pro přiznání žalobou uplatněného nároku splněny. Neméně klíčovým pro osud žaloby totiž bylo i zodpovězení otázky, zda se v důsledku tohoto protiprávního jednání právnímu předchůdci stěžovatelky jeho majetek vskutku snížil. Odvolací soud přitom dospěl k závěru, že se tak tomu nestalo, protože, stručně řečeno, právní předchůdce stěžovatelky prodejem svých akcií utržil více, než co by byl býval získal, kdyby byl přistoupil na veřejný návrh a takto získané peníze by posléze byl zhodnotil. Ústavní soud ponechává samotné hodnocení tohoto závěru stranou své pozornosti, neboť jemu odpovídající výrok není předmětem přezkumu nynější ústavní stížnosti. Ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení má však tento závěr odvolacího soudu dopad zcela zřejmý, a to zamítnutí žaloby na náhradu škody jako celek. Skutečnost, že Nejvyšší soud přisvědčil stěžovatelce v jedné z více zásadních otázek, které bylo pro účely rozhodnutí o žalobě zapotřebí vyřešit, ještě neznamená, že žaloba byla nutně podána (bez dalšího) důvodně. Ostatně sám Nejvyšší soud ve vzpomenutém kasačním rozsudku výslovně zdůraznil, že odvolací soud musí posoudit též naplnění ostatních předpokladů vzniku nároku na náhradu škody. Pakliže tedy vrchní soud v rámci rozhodování o nákladech řízení dospěl na základě výše uvedeného k závěru, že stěžovatelka neměla ve věci úspěch žádný, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Co se týče stěžovatelčina návrhu na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nutno podotknout, že podle §74 zákona o Ústavním soudu může stěžovatel ke zrušení navrhnout pouze takový právní předpis, resp. jeho ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí nebo jeho část (výrok). O uvedenou situaci však v posuzované věci nejde, neboť §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve stěžovatelčině věci nebyl ze strany odvolacího soudu (logicky) použit. Na jeho "použití" stěžovatelka zřejmě usuzuje z koncepce poučení o dovolání, nacházejícího se v dotčeném rozsudku vrchního soudu. To však neodpovídá smyslu návrhu na zrušení právního předpisu nebo jeho části, spojeného s ústavní stížností podle §74 zákona o Ústavním soudu. Podmínkou pro takový návrh je, aby ústavní stížností rozporované rozhodnutí orgánu veřejné moci bylo co do svého výroku na použití právního předpisu, resp. jeho části založeno, byť i zčásti (viz shodně bod 31 nálezu sp. zn. IV. ÚS 682/20 ze dne 30. 6. 2020). Lze tedy uzavřít, že předmětný návrh na zrušení části zákona byl podán někým k tomu zjevně neoprávněným.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu