ECLI:CZ:US:2021:1.US.1369.21.1
sp. zn. I. ÚS 1369/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudů Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti advokáta J. K., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. března 2020 č. j. 24 C 257/2019-149, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. října 2020 č. j. 11 Co 169/2020-217 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2021, č. j. 24 Cdo 3703/2020-264, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 24. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných čl. 11 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli byla v minulosti panem R. P. zprostředkována koupě bytové jednotky. Přitom se jednalo o bytovou jednotku, kterou vlastnilo Hlavní město Praha a která byla užívána J. K. Stěžovatel poskytl jmenovanému půjčku ve výši 726 253 Kč, a to právě na koupi předmětné bytové jednotky od města. Jelikož J. K. neměl dostatek finančních prostředků na vrácení uvedené půjčky, uzavřel se stěžovatelem kupní smlouvu, kterou na něj převedl vlastnické právo k dotčené bytové jednotce, a to za cenu odpovídající výši předchozí půjčky. Po nějaké době navštívil stěžovatele otec původního vlastníka, pan V. K. a domáhal se uznání závazku ve výši 1mil. Kč. Důvodem měla být ta skutečnost, že pan V. K. byl domluvený s R. P. na tom, že prvně jmenovaný obdrží od zprostředkovatele odměnu za zprostředkování právě ve výši 1mil. Kč. Což se však nestalo.
Po pěti a půl letech od uzavření kupní smlouvy podal J. K.žalobu na určení, že je vlastníkem sporné bytové jednotky. Uzavřená kupní smlouva byla dle jeho mínění absolutně neplatná, neboť skutečná kupní cena měla činit součet kupní ceny v kupní smlouvě, tj. 726 253 Kč a částky uvedené v dohodě o finančním vyrovnání, tj. 1mil. Kč (smluvně uzavřená mezi R. P. a V. K.) - v souvisejícím trestním řízení byla dohoda o finančním vyrovnání považována za absolutně neplatnou. Obvodní soud pro Prahu 5 uzavřel, že zaplacením kupní ceny a ochota stěžovatele zaplatit i částku sjednanou v dohodě o finančním vyrovnání svědčí o tom, že stěžovatel od počátku věděl, resp. musel vědět o skutečné vůli prodávajícího. Skutečná cena za bytovou jednotku tak podle nalézacího soudu nečinila v kupní smlouvě uvedenou částku 726 253 Kč, ale částku 1 726 253 Kč. Kupní smlouva tak neobsahuje skutečně míněné ujednání o výši kupní ceny a jedná se o simulovaný právní úkon, jímž byl zastřen skutečně míněný právní úkon účastníků. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel je toho názoru, že sporná kupní smlouva je platná, neboť obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti. Na právní ujednání je přitom třeba hledět spíše jako na platné než neplatné. Omyl na straně prodávajícího byl podle stěžovatele zcela vyloučen, neboť tento v souvisejícím trestním řízení uvedl, že se o bytovou jednotku blíže nezajímal a vše zařizoval otec. Obvodní soud podle stěžovatele nijak neprokázal (patrně myšleno žalobce), že žalovaný od počátku věděl, resp. musel vědět o skutečné vůli žalobce a účelu uzavírání dohody o finančním vyrovnání. Obecné soudy se primárně zaobíraly tím, zde měl prodávající z realizované kupní smlouvy ekonomický prospěch, nicméně povinností kupujícího není ohlížet se na ekonomický prospěch druhé smluvní strany. Odvolací soud se podle stěžovatele, stejně jako soud prvního stupně, nezaobíraly otázkou odlišnosti osob, které uzavřely dohodu o finančním narovnání od osob, které uzavřely kupní smlouvu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Tak je tomu i v projednávaném případě.
Poukazuje-li stěžovatel na odlišnost účastníků kupní smlouvy a smlouvy o finančním vyrovnání lze mu dát zapravdu. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že celý postup nabytí bytové jednotky je v pojetí stěžovatele založen na altruismu jak prodávajícího, tak i zprostředkovatele. Ti ve své podstatě spojili své úsilí jen proto, aby bez jakékoliv provize pomohli stěžovateli nabýt dotčenou bytovou jednotku. Tento postup sám o sobě lze považovat s ohledem na běžné socioekonomické vztahy za nevšední a zpochybňující tvrzení stěžovatele o tom, že o sjednané provizi nevěděl. Z toho důvodu nelze obecným soudů vytknout závěr, že stěžovatel si v době uzavírání kupní smlouvy musel být vědom toho, že sjednaná kupní cena není cenou skutečnou. Úvaha o důvodech, pro které nebyla do kupní smlouvy zahrnuta cena skutečná, by byla čistě spekulativní. Stěžovatel v ústavní stížnosti akcentuje formální až formalistické pojetí práva, které je však odtrženo od společenské a ekonomické reality. Za tohoto stavu věci nelze obecným soudům klást k tíži, že dospěly k závěru o absolutní neplatnosti kupní smlouvy. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že obecné soudy své závěry řádně, tudíž logicky, odůvodnily.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v.r.
předseda senátu