ECLI:CZ:US:2021:1.US.1381.20.1
sp. zn. I. ÚS 1381/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany S. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, sídlem Urbánkova 3360/47, Praha 12 - Modřany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2020 č. j. 6 Tdo 32/2020-789, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2019 č. j. 5 To 71/2019-709 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 31. října 2018 č. j. 51 T 51/2018-626, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10 a Jiřho B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 5. 2020, stěžovatelka navrhuje zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle stěžovatelky došlo také k porušení čl. 1 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka byla odsouzena napadeným rozsudkem obvodního soudu pro spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaného podle §23 trestního zákoníku ve spolupachatelství s vedlejším účastníkem Jiřím B. Tohoto trestného činu se dopustila - stručně řečeno - tím, že po vzájemné domluvě dne 3. 9. 2016 ve své kanceláři nutila poškozeného nezletilého (syna vedlejšího účastníka) k tomu, aby se přiznal, že sexuálně zneužíval svoji nezletilou sestru. Říkala, že ona to ví, a pokud se nepřizná a ona věc oznámí na policii, bude vyšetřován, obviněn, odsouzen, totálně všemi odepsaný, popisovala mu útrapy, jimiž bude nucen projít ve vězení. Pokud se nedozná a nepopíše, co všechno svojí sestře udělal, tak ho udá a zasadí se o co nejpřísnější trest. Když se poškozený odmítal přiznat, zavolala do své kanceláře vedlejšího účastníka, se kterým se dále snažili poškozeného přimět k přiznání. Poškozený odmítal, že nic neudělal, načež ho jeho otec chytil pod krkem a křičel na něj. Spolu se stěžovatelkou mu opět líčili jeho budoucí útrapy ve věznici, stěžovatelka mu řekla, že se bude říkat, že si "koště či židli strčil do zadku sám", opakovaně poškozenému dávali "poslední šanci". Poškozený v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl výraznými neurotickými projevy. Stěžovatelce byl za toto jednání uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále jí byl uložen peněžitý trest v celkové výši 30 000 Kč.
3. Odvolání stěžovatelky bylo napadeným rozsudkem městského soudu zamítnuto. Městský soud neshledal v řízení před soudem prvního stupně žádná pochybení a uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může být u skutkové podstaty trestného činu vydírání za "pohrůžku jinou těžkou újmou" považováno i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu, jímž pachatel poškozenému hrozí, a nutí ho tak něco konat, opominout nebo trpět. Je přitom nerozhodné, zda se poškozený trestné činnosti, jejímž oznámením se hrozí, dopustil či nikoli. Při posuzování trestného činu vydírání je bezpředmětné, zda se poškozený určitého trestného činu dopustil či nikoli. Argumentace obsažená v odvoláních stěžovatelky i vedlejšího účastníka z velké části směřovala k otázce, zda poškozený trestný čin spáchal s tím, že toto bylo orgány činnými v trestním řízení nedostatečně objasněno. To však pro rozhodnutí v jejich věci není podstatné. Podstatné je to, že sami pohrůžkou jiné těžké újmy nutili nezletilého poškozeného, aby se doznal ke spáchání sexuálního zneužívání své nezletilé sestry. Nevyžaduje se přitom, aby pohrůžka jiné těžké újmy u poškozeného skutečně vyvolala obavy z jejího způsobení, pročež je lichá argumentace stěžovatelky a vedlejšího účastníka, že u poškozeného nedošlo ke vzniku traumatu z jejich jednání. K dokonání trestného činu vydírání není ani třeba, aby pachatel dosáhl svého záměru, tj. aby poškozený pod jeho vlivem něco konal, opominul nebo trpěl, což se v posuzované věci zrcadlí tak, že obvodní soud posuzované jednání správně posoudil bez ohledu na to, že poškozený neučinil stěžovatelkou vyžadované doznání. Přestože městský soud zmírnil trest uložený obvodním soudem vedlejšímu účastníku, u stěžovatelky do výroku o trestu nezasahoval, neboť shledal, že u ní odpovídá okolnostem případu. Motiv stěžovatelky označil odvolací soud za těžko uchopitelný, když vystupovala jako samozvaná odbornice, vyvíjela nátlak na nezletilého poškozeného, až hystericky sdělovala právní i faktické nepravdy (z pozice "právníka" opakovaně poškozenému sdělovala nepravdivé skutečnosti o způsobu trestání a o výši hrozící trestní sazby), snažila se vyděsit poškozeného, přičemž cílem jejího jednání bylo pravděpodobně ovládat druhé a zajistit vnímání své osoby jako autority. Své jednání směřovala proti nezletilým a absentuje u ní jakýkoli náhled či sebereflexe.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že námitky stěžovatelky, které podřadila pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jsou opakováním námitek uplatněných v řízení před soudy nižších stupňů. Stěžovatelka tvrdila, že u ní nedošlo k naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty dotčeného trestného činu, nebyla srozuměna s tím, že ohrožuje či porušuje zájem chráněný zákonem, ale naopak byla přesvědčena, že z její strany dochází k ochraně zájmů a jednala z pozice ochrany zájmů oběti trestného činu (čímž byla myšlena sestra poškozeného). Nejvyšší soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle kterého opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatelka a vedlejší účastník věděli, že svým jednáním mohou porušit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byli s tím srozuměni. Stěžovatelka sama se prezentovala jako odbornice na problematiku sexuálního zneužívání dětí, pročež se Nejvyšší soud pozastavuje nad tím, že nezletilou sestru poškozeného i nezletilého poškozeného vystavovala opětovným výslechům. Nejvyšší soud stejně jako soudy nižších stupňů neakceptoval tvrzení stěžovatelky, že hovor s poškozeným byl zvolen jako proporcionální sledovanému účelu, závažnosti situace a věku poškozeného, a že po poškozeném nebylo vyžadování přiznání, jinak bude věc oznámena policii, neboť ze samotného rozhovoru, který byl stěžovatelkou nahrán, je nezpochybnitelné, že po poškozeném přiznání vyžadováno bylo a že měl pod pohrůžkou oznámení poškozený učinit popis toho, co udělal, a do budoucna strpět kontrolování a konání dle představ stěžovatelky. Pro závěr o tom, že jednání stěžovatelky bylo důvodně posouzeno jako přečin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku, svědčí nejen skutečnosti shora zmíněné, ale také v emočně vypjaté situaci poškozenému zdůrazňované plastické líčení útrap, které jej čekají ve vězení v případě, že se nedozná k sexuálnímu zneužití sestry a oni budou nuceni na něj podat trestní oznámení. Že se jednalo o emočně vypjatý rozhovor (výslech), jehož cílem bylo za použití jiné těžké újmy donutit poškozeného k přiznání sexuálního zneužívání sestry, svědčí také zjištění, že v důsledku prožitých událostí a následného trestního stíhání trpěl poškozený výraznými neurotickými projevy. Nejvyšší soud konstatoval, že s ohledem na ve věci učiněná skutková zjištění není možné považovat za důvodnou obhajobu stěžovatelky, že nebyla srozuměna s tím, že ohrožuje či porušuje zájem chráněný zákonem a naopak byla přesvědčena, že k ochraně zájmu dochází.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že její jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Aby bylo takto možné posoudit jakékoli jednání, muselo by dojít k naplnění znaku neoprávněnosti. Neoprávněnost jednání pachatele spočívá buď v tom, že poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm požadovat a co poškozený ani není povinen činit, nebo v tom, že poškozeného nutí k určitému konání, opominutí či trpění prostředky nedovolenými a neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být dosažen. Obsah rozhovoru stěžovatelky s poškozeným však uvedeným znakům neodpovídá.
6. Její jednání bylo důsledkem přesvědčení o existenci jednání poškozeného vůči sestře a proporcionální vzhledem ke sledovanému účelu, tj. k ochraně poškozeného před negativními dopady trestního řízení a sestry poškozeného před pokračováním závadového jednání poškozeného vůči ní. Stěžovatelka i vedlejší účastník byli subjektivně zcela přesvědčeni o tom, že k jednání poškozeného vůči jeho nezletilé sestře došlo, a to na základě přímého pozorování vedlejšího účastníka, svědků i vyjádření samotné sestry poškozeného. Soudy hodnotily jednání stěžovatelky a vedlejšího účastníka ex post a nikoli z pohledu v době, kdy ke skutku došlo, tj. zejména z pohledu obou aktérů. Každé jednání je však nutné posuzovat zejména z hlediska toho, jak je subjektivně pociťovala jednající osoba podezřelá z protiprávního jednání. Neoprávněnosti svého jednání si pachatel musí být vědom, případně být s tím srozuměn. Obecné soudy se však subjektivním přesvědčením stěžovatelky a vedlejšího účastníka nezabývaly. Právě subjektivní vztah stěžovatelky ke skutku je ale podstatným pro posouzení existence subjektivní stránky, od které se odvíjí správné stanovení právní kvalifikace a zhodnocení subsidiarity trestní represe.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
10. Po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu shledal Ústavní soud, že stěžovatelka opakuje námitky již dříve v řízení uplatněné v rámci obhajoby. Jak bylo stěžovatelce opakovaně vysvětleno obecnými soudy, její jednání požadavek neoprávněnosti naplňovalo. Není oprávněna kohokoli nutit k doznání se k trestnému činu, a to bez ohledu na to, zda se taková osoba trestného činu dopustila či nikoli, jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Jak Nejvyšší soud uvedl např. v usnesení ze dne 13. 5. 2009 sp. zn. 3 Tdo 476/2009 (s odkazem na další rozhodnutí): "Podání trestního oznámení je však právem každého občana, zvláště pak poškozeného (§1 odst. 2, §43 a násl, §158 odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Jestliže proto věřitel pouze upozorní dlužníka, že pokud mu nezaplatí dluh, který vznikl trestným činem dlužníka, podá na něj trestní oznámení, nedopouští se tím trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Tohoto trestného činu se však dopouští v případě, že dlužníkovi vyhrožuje uložením vysokého trestu odnětí svobody způsobem, k němuž není oprávněn. (...) Za předpokladu, že by obviněný (dovolatel) po M. D. a J. K. jako škůdcích právem požadoval náhradu škody (zde formou podepsání směnek na v rozsudku uvedené částky) s poukazem na to, že na ně jinak podá trestní oznámení, a naznačil jim též možné důsledky trestního stíhání pro jejich osoby, o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. by se z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích jednat nemohlo. Naopak za předpokladu, že by se obviněný (dovolatel) nespokojil jen s upozorněním výše jmenovaných na to, že pro případ nezaplacení dluhu (nepodepsání směnek) na ně podá trestní oznámení, a jako prostředku nátlaku na jejich vůli zároveň použil pohrůžku zjevně neadekvátním postihem, k němuž by mělo trestní stíhání vést, tj. například vysokým nepodmíněným trestem, který jim zařídí, pak by se o trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. jednalo."
11. Skutkové okolnosti velice obdobné těm, na které poukazuje v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud, byly prokázány v nyní posuzované věci. Stěžovatelka nejen oznamovala poškozenému, že na něj hodlají s vedlejším účastníkem podat trestní oznámení v případě, že se nepřizná a nepodrobí se kontrole své osoby z její strany, ale právě se ho k takovému jednání snažila donutit nátlakem představovaným pohrůžkami vysokým nepodmíněným trestem, o který se nadto hodlala sama zasadit ("budu její zmocněnec a půjdu po tobě naprosto natvrdo"), útrapami, kterými si projde ve vězení a zesměšněním v rodině i všech sociálních skupinách poškozeného, jak jednoznačně vyplývá z přepisu hovoru, který sama orgánům činným v trestním řízení poskytla. Stěžovatelka se snaží konstruovat své jednání tak, že jednala pouze ve snaze předejít dalšímu páchání trestné činnosti ze strany poškozeného, přičemž sdělení o případném trestním stíhání, které je zákonným následkem, namůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu vydírání. V kontextu výše uvedeného tomuto nelze přisvědčit. Nadto stěžovatelka ve svých námitkách zcela přehlíží to, že podle závěrů obecných soudů, na nichž Ústavní soud neshledává žádná pochybení, se nesnažila toliko odradit poškozeného od pokračování v tvrzeném jednání a ochránit oba nezletilé (poškozeného a jeho sestru), ale snažila se získat moc nad poškozeným, ovlivňovat jej a kontrolovat jeho jednání, jinak by mu způsobila sdělovaná příkoří.
12. Stěžovatelka také opakovaně poukazuje na nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vydírání, a to proto, že si dle svých tvrzení nebyla vědoma neoprávněnosti svého konání. Obecné soudy přitom shledaly, že stěžovatelka si musela být vědoma toho, že se dopouští neoprávněného jednání a porušuje zákonem chráněný zájem, tím spíše že sama o sobě uvádí (a uváděla poškozenému i v okamžiku páchání trestného činu), že má právní vzdělání a je odbornicí v oblasti sexuálního zneužívání. Potenciální odborné pozadí stěžovatelky však není natolik významné. Osobě dosahující intelektu stěžovatelky musí být jasné, že jednání spočívající v donucení k přiznání k trestnému činu pod pohrůžkou těžké újmy je protiprávní. I pokud by byla stěžovatelka skálopevně přesvědčena o tom, že se poškozený tvrzeného jednání vůči svojí sestře dopouštěl, i pokud by byla tato obvinění pravdivá (což nebyla, jak ukázalo pozdější vyšetřování), není právem stěžovatelky, ani kohokoli jiného, druhému vyhrožovat a nutit ho tak k doznání. Právní řád České republiky neaprobuje jakési "braní spravedlnosti do vlastních rukou" touto konkrétní formou, ke které se uchýlila stěžovatelka s vedlejším účastníkem, ale k tomuto účelu obsahuje jiné a účinné mechanismy, kterých ostatně vedlejší účastník poté využil. Tyto skutečnosti přitom musely být stěžovatelce v okamžiku páchání trestné činnosti známy, když jsou naprosto elementární součástí fungování společnosti v právním státě.
13. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozhodnutími nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy, ani jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu