ECLI:CZ:US:2021:1.US.139.21.1
sp. zn. I. ÚS 139/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele doc. Ing. Jiřího Schwarze, CSc., zastoupeného JUDr. Jiřím Kovandou, advokátem se sídlem Balbínova 404/22, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1349/2019-236 ze dne 9. 11. 2020, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím byla porušena stěžovatelova základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal žalobou zaplacení částky 3 092 143 Kč jako odměny rozhodce, který rozhodoval v přezkumném rozhodčím senátu ve sporu České republiky se společností Diag Human, SE. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem č. j. 37 C 23/2016-151 ze dne 23. 10. 2017 (dále také "rozsudek soudu I. stupně") žalobu ohledně zaplacení předmětné částky s příslušenstvím zamítl. Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání k Městskému soudu v Praze (dále také "odvolací soud"), který svým rozsudkem č. j. 15 Co 151, 152/2018-183 ze dne 6. 9. 2018 rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1349/2019-236 ze dne 9. 11. 2020 odmítnuto pro vady podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu.
Vzhledem k tomu, že všechny skutečnosti a podrobnosti nyní projednávaného případu jsou účastníkům řízení dostatečně známy, není třeba je blíže rekapitulovat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti rozsáhle rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy a brojí proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu. Dovolacímu soudu vytýká to, že se nezabýval v projednávané věci meritem dovolání, které po 18 měsících odmítl z formálních důvodů. Stěžovatel stručně řečeno namítá, že v dovolání poukázal na rozdílný přístup v posuzování téže věci odvolacími senáty Městského soudu v Praze, přičemž Nejvyšší soud se nezabýval podstatou a argumentací stěžovatele a pominul jeho zdůvodnění. Nejvyšší soud tak tímto postupem zasáhl do ústavně chráněných práv stěžovatele, neboť mu bylo upřeno právo na řádný soudní proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že stěžovatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu (tj. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2018 č. j. 15 Co 151, 152/2018-183), aniž by řádně vymezil předpoklady přípustnosti dovolání. Z vyžádaného dovolání Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v dovolání nevymezil žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má za dosud nevyřešenou Nejvyšším soudem, ani nevymezil, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury Nejvyššího soudu podávají. V dovolání stěžovatel obsáhle rekapituluje průběh sporu před obecnými soudy (ostatně jako v samotné ústavní stížnosti), vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a poukazuje na to, že jiný senát téhož odvolacího soudu rozhodl ve skutkově obdobné věci opačně (viz bod V. dovolání).
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nedostál požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a nevymezil a ani neoznačil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu závisí, Nejvyšší soud odmítl dovolání pro vady. Tomuto rozhodnutí Nejvyššího soudu není z ústavně právního hlediska co vytknout.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senát