ECLI:CZ:US:2021:1.US.1397.21.1
sp. zn. I. ÚS 1397/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti UNIQA pojišťovna, a.s., se sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2021 č. j. 32 Cdo 3803/2019-519, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti, s odvoláním na porušení čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a požaduje přednostní projednání návrhu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, se jeví její subsidiarita, která se odráží ve formálním požadavku vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud v projednávaném případě.
Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl o dovolání stěžovatelky tak, že se rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2019 č. j. 58 Co 59/2019-467 a Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 10. 2018 č. j. 11 C 318/2011-434 zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Ústavní soud navíc ze žádosti stěžovatelky o sdělení stavu řízení před Ústavním soudem a především z internetové databáze infoSoud zjistil, že v souzené věci probíhá před Obvodním soudem pro Prahu 6 řízení, ve kterém je nařízeno jednání na 22. 9. 2021. V souzené věci byla tedy ústavní stížnost podána v řízení, které ještě neskončilo, ve věci o které v kontextu výše uvedeného obvodní soud jako prvostupňový soud ještě nerozhodl a ústavní stížnost je proto nepřípustná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl. Osud ústavní stížnosti sdílí i procesní návrh na její přednostní projednání a Ústavní soud o něm samostatným výrokem nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2021
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj