ECLI:CZ:US:2021:1.US.1408.21.1
sp. zn. I. ÚS 1408/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Martina Vaďury, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem, sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021 č. j. 70 Co 88/2021-19, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 5. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Elektronickým platebním rozkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 2. 2021, č. j. EPR 6287/2021-9 byla žalované (PROFI CREDIT Czech, a.s.) uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 49 662 Kč s příslušenstvím. Dále bylo žalované uloženo uhradit stěžovateli na nákladech řízení částku 14 329 Kč.
K odvolání žalované do nákladů řízení bylo rozhodnuto ústavní stížností napadeným usnesením Městského soudu v Praze tak, že se elektronický platební rozkaz ve výroku o nákladech řízení mění v tom smyslu, že se stěžovateli náhrada nákladů nepřiznává. Na nákladech odvolacího řízení byl stěžovatel povinen zaplatit žalované částku 2 238,50 Kč.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud zasáhl do jeho základních práv, když mu nedal možnost jakkoliv se vyjádřit k odvolání žalované. Stěžovateli bylo dne 2. 3. 2021 doručeno Obvodním soudem pro Prahu 1 odvolání žalované ze dne 1. 3. 2021 proti výroku o náhradě nákladů řízení. Obvodním soudem přitom nebyla stěžovateli stanovena žádná lhůta k vyjádření. Ten dne 16. 3. 2021 zaslal odvolacímu soudu prostřednictvím soudu prvního stupně vyjádření k odvolání. Městský soud v Praze přitom vydal napadené rozhodnutí již dne 18. 3. 2021, tudíž neměl možnost se s vyjádřením stěžovatele seznámit. Stěžovateli tak nebyl obecnými soudy vytvořen dostatečný prostor, aby mohl účinně uplatňovat své argumenty a důkazy. Stěžovatel v ústavní stížnosti přednesl argumenty, pro které má za to, že žalované byla předžalobní výzva řádně doručena. Ve spise obvodního soudu bylo založeno potvrzení o odeslání předžalobní výzvy, přičemž následně nebyl stěžovatel nikdy vyzván k jakémukoliv vysvětlení, zda se jedná o doručenku či jiné potvrzení.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud je toho názoru, že samotná délka lhůty mezi doručením odvolání stěžovateli a rozhodnutím odvolacího soudu byla v projednávaném případě sama o sobě přiměřená a dostatečná. Nicméně jak vyplývá z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze se s námitkami stěžovatele fakticky neseznámil, a to i přesto, že tyto byly podány u nalézacího soudu dva dny před samotným rozhodnutím. Tento postup je dle náhledu Ústavního soudu třeba považovat za vadný, a to s přihlédnutím ke stěžovatelem citovaným nálezům Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06 nebo sp. zn. III. ÚS 1378/07.
Navzdory tomu, že shora uvedené neseznámení se odvolacího soudu s vyjádřením stěžovatele je třeba Městskému soudu v Praze vytknout, není Ústavní soud toho názoru, že by v projednávaném případě došlo k tak zásadnímu zásahu do základních práv a svobod, pro které by bylo třeba zasáhnout do právní moci napadeného rozhodnutí a toto zrušit. Důvody pro tento postup spatřuje Ústavní soud v tom, že se v projednávané věci jedná o náklady řízení, přičemž současně tyto nepředstavují částku natolik zásadní, aby bylo lze očekávat, že by jejím nepřiznáním mohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Ve své podstatě se jedná o částku, která se svou výší blíží částce bagatelní. Ústavní soud setrvale judikuje, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. V projednávaném případě neshledal Ústavní soud důvody natolik intenzivní, aby napadené rozhodnutí Městského soudu zrušil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu