ECLI:CZ:US:2021:1.US.1423.21.1
sp. zn. I. ÚS 1423/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti L. L., zastoupeného Ivanou Syrůčkovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 232/4, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 49/2021-440 ze dne 12. března 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 14 Nc 1124/2020-377 ze dne 10. listopadu 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 4 rozhodl o úpravě výchovy a výživy nezletilého syna stěžovatele, jakož i o úpravě styku stěžovatele s ním. Nalézací soud svěřil nezletilého do péče matky a stěžovatele zavázal přispívat na jeho výživu částkou 6 000 Kč měsíčně s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2020 do 31. 10. 2020 v celkové výši 8 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 30 dnů od právní moci rozsudku (výroky I. a II.). Okresní soud dále vymezil styk stěžovatele s nezletilým, blíže specifikovaný ve výroku III. daného rozsudku. Nalézací soud týmž rozsudkem vyloučil řízení o určení trvalého bydliště nezletilého k samostatnému projednání a rozhodnutí. O nákladech řízení rozhodl tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil s tím, že dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2020 do 28. 2. 2021 v celkové výši 9 000 Kč je stěžovatel povinen zaplatit k rukám matky do 1 měsíce od právní moci rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy dostatečně nezdůvodnily svěření nezletilého do výlučné péče matky. Stěžovatel dle svých slov rozchod s matkou nezavinil, matka bez jeho souhlasu svévolně odešla s nezletilým z rodinné domácnosti a odstěhovala se do N. To sice obecné soudy shodně konstatovaly, ale svým rozhodnutím protiprávní jednání matky nadále legalizují. Skutečnost protiprávní změny bydliště nezletilého by dle stěžovatele měla být v rámci úpravy péče o nezletilého brána v potaz jako zcela zásadní. Stěžovatel též zpochybnil rozsudkem stanovenou šíři styku s nezletilým, v jejímž důsledku se cítí být jako rovnocenný rodič upozaděn. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému stanovení péče a výživného. Ústavní soud přitom extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, neshledal.
Podstata nesouhlasu stěžovatele s napadenými soudními rozhodnutími spočívá v tom, že v dostatečné míře neuvážily odstěhování se matky s nezletilým ze společné domácnosti u stěžovatele. Zde je však třeba poznamenat, že úkolem soudů nebylo "potrestání" matky za tento její počin tím, že svěří nezletilého syna do výlučné péče stěžovatele, nýbrž rozhodnutí o výchově a výživě nezletilého v prvé řadě na základě jeho nejlepšího zájmu (§907 odst. 2 občanského zákoníku), který nemusí být ve shodě se zájmy rodičů, popřípadě jednoho z nich. Smyslem opatrovnického řízení tak není svěření nezletilého do výlučné péče jednoho z rodičů jen proto, aby se tomuto rodiči dostalo pocitu jistého zadostiučinění za jednání rodiče druhého, byť by je bylo lze shledat v určitém směru závadným či nezodpovědným. To samozřejmě neznamená, že chování takového rodiče není třeba do rozhodnutí o výchově a výživě dítěte nijak promítnout, nelze však jím bez dalšího (samostatně) podložit závěr o svěření dítěte do výlučné péče "poškozeného" rodiče.
V posuzované věci odstěhování se matky s nezletilým ze společné domácnosti, sdílené se stěžovatelem, soudy ve skutečnosti zohlednily dvojím způsobem. Jednak tím, že matka se bude podílet na nákladech spojených s realizací styku se stěžovatelem, jednak ovšem také tím, že stěžovateli stanovily výživné v o něco nižší výši, než by bylo jinak namístě s přihlédnutím k výdělkovým poměrům stěžovatele (srov. zejména bod 21 rozsudku obvodního soudu a bod 54 rozsudku odvolacího soudu). Otázka, zda by bylo vhodnější, aby soudy na matku přenesly ještě větší část zmíněných nákladů, se již ocitá mimo přezkumný rámec Ústavního soudu. Soudy si byly vědomy judikatury Ústavního soudu o přenesení části nákladů na realizaci styku na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do výlučné péče a který se rozhodl opustit společnou domácnost a odstěhovat se na větší vzdálenost, a závěry z ní plynoucí srozumitelným a racionálním způsobem promítly do svých úvah a výsledné úpravy péče, styku, jakož i výživného. Soudům proto nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
V nyní souzené věci soudy zároveň přihlížely k celému spektru důvodů, pro které nakonec rozhodly o svěření nezletilého syna stěžovatele do výlučné péče matky. Předně uvedly, že matka v době soužití se stěžovatelem a i nadále je na rodičovské dovolené, o syna řádně celodenně pečovala a stále pečuje po jejich odchodu ze společné domácnosti, takže je na ni nezletilý nezanedbatelně fixován. Nalézací soud upřednostnil svěření nezletilého do výlučné péče matky i z toho důvodu, že s ohledem na jeho nízký věk je žádoucí stabilní výchovné prostředí, přičemž je třeba, aby si na pobyt u stěžovatele postupně navykl, a nikoli aby došlo k náhlému vytržení z aktuálního režimu. Soudy zde přihlédly i k tomu, že stěžovatel sám o sobě o nezletilého nikdy dlouhodobě nepečoval a ani víkendové styky u stěžovatele nebyly realizovány přes noc, přičemž stěžovateli s péčí o nezletilého vypomáhala jeho matka (babička). V rámci dokazování vyšlo najevo, že to byla v zásadě matka nezletilého, která dbala o jeho citovou a rozumovou výchovu a veskrze pro něj představovala ústřední osobu, k níž dítě v rané fázi jeho vývoje citově více přilnulo. Pakliže na základě těchto důvodů soudy dospěly ke shodnému závěru o vhodnější a pro dítě přínosnější výlučné péči matky, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem.
Výhradám stěžovatele týkající se nedostatečně širokého styku s nezletilým též nelze přisvědčit. V té spojitosti totiž nelze přehlédnout, že se jedná teprve o prvotní úpravu styku, u níž soudy samy předpokládají, že s postupem času a navykání si nezletilého na pobyt u stěžovatele bez přítomnosti matky dojde k dalšímu rozšíření, nebudou-li tomu bránit závažné (objektivní) překážky. V tomto ohledu se jeví výtky stěžovatele ještě předčasnými, jelikož bude namístě nejprve zjistit, zda a jak se úprava styku nastavená soudy v praxi osvědčí z hlediska jejích dopadů na celkové prospívání nezletilého. Nyní rozporované vymezení styku stěžovatele s nezletilým tak má z podstaty věci dočasný, a nikoli do budoucna již neměnný charakter.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu